Army Bullshit [CZ]

54. část - V půlnoční hodině

„Stupidní, stupidní... sakra stupidní nápad," šeptala jsem neustále dokola. Byla jsem tak moc nervózní, otrávená a zároveň naštvaná, že jsem si přála, aby všichni, co kolem mě jen prošli, věděli, že tohle nedělám zcela dobrovolně.

„Jistě, Charlie. Za poslední dvě hodiny jsem to slyšel jenom tisíckrát," sykl Harry tiše a protočil oči v sloup. Skoro jak kdyby napomínal malé dítě, které mu neustále slintalo po jeho oblíbeném tričku, a on už nevěděl, jak jinak mu říct, aby toho nechalo. „Vážně to nemusíš neustále opakovat," zakroutil jemně hlavou a vrazil mi do ruky kelímek s horkou kávou, kterou pro nás koupil.

Asi si naivně myslel, že pěkně velká dávka kofeinu je přesně to, co jsem teď potřebovala. Že by to třeba mohlo zahnat tu mou protivnou náladu. Ale myslím, že jsme oba znali Charlie Scottovou až moc dobře na to, abychom věděli, že to nezabere.

Byla jsem až příliš nervózní, příliš roztěkaná, příliš mimo na to, aby na mě mohla mít káva nějaký zázračný účinek. Ruce se mi za celou tu dobu, co jsme tu byli, ještě nepřestali ani na okamžik třást, a každá buňka mého těla byla jako na jehlách.

Možná, že jsem s nimi byla tak dokonale propojená, že i ta nejmenší část mě tušila, že kdybych se rozpadla na tisíce malých kousků přímo tady, na podlaze letištní haly, nikam bych odlétat nemusela. Což by bylo asi to nejlepší, co by se v daný okamžik mohlo stát. Ale pravděpodobnost, že by se mi takový trik mohl podařit, nebyla nijak moc vysoká, takže mi asi nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit a zkrátka odletět zpátky do Londýna. Ještě jednou, tentokrát snad úplně naposledy.

Když jsem na tomhle místě stála naposledy, byla jsem pevně rozhodnuta, že už se tam nikdy nevrátím. O čtyři měsíce později jsem tu byla znovu, ochotna porušit tuhle svou zásadu jen díky tomu, že na mě jeden kudrnatý šílenec udělal smutné oči.

Asi jsem v tom všem byla až po uši, co?

Uvědomovala jsem si, že je chyba se vracet. A moc dobře jsem věděla, že tam na mě nečeká nic dobrého. Ale nějakým zvráceným způsobem jsem i chtěla udělat Harrymu radost, i když by si Vánoce nepochybně užil daleko víc beze mě. Ale pokud stále tak tvrdohlavě trval na svém a toužil po tom, abych se nacházela ve stejném městě jako on, budiž. Oba dva jsme věděli, že zrovna tohle mi problém nedělá. Jen jsem neměla v plánu trávit čas se svou rodinou.

Měla jsem zarezervovaný pokoj v jednom levném hotelu, kam jsem se plánovala na týden schovat, dokud se neozve nějaká moje skrytá potřeba vylézt ven, nebo dokud si Harry neusmyslí, že mě chce vidět. Jinak ne. Nesnášela jsem Londýn, nesnášela jsem Vánoce a svým způsobem i svou rodinu, která mě donutila cítit se takhle.

Pravdou akorát bylo, že mi moc chyběla Kate. To byl fakt, který se nedal popřít. Chtěla jsem si s ní konečně promluvit jinak než po telefonu, jenže mi bylo jasné, že ani ona se o Vánocích domů nechystá. Dost možná to tam nenáviděla ještě víc než já. Ale bůh ví, jestli jsme vůbec měli nějaké právo cítit takovou nenávist.

Co se týče zbývajících členů mé rodiny – mámy a otce – tak ti taky nebyli důvodem se do Londýna těšit, nebo když už jsme u toho... vracet se.

Kdyby jen má matka nebyla pod takovým nátlakem svého manžela, tak by se o tom dalo snad i uvažovat. Konec konců to ještě stále byl člověk, který mě vychoval, který ze mě udělal to, čím teď jsem a někdo, koho byste měli bezmezně milovat až do konce svých dní. Jsem si jistá, že každé dítě svoji matku nějakým způsobem miluje a já nebyla žádnou výjimkou. Věděla jsem, že se její stav každý den zhoršuje a zhoršuje, protože co jsem tak občas zahlédla na internetu, tak lék na Alzheimerovu chorobu se ještě stále nenašel. Jenže jsem byla až příliš velký zbabělec na to, abych si vůbec připustila, co to znamená, natož abych ji třeba jela navštívit. Dost jsem se za to styděla, když jsem viděla Harryho, jak se svojí matkou volal za poslední týden nejmíň desetkrát.