Army Bullshit [CZ]

6. část - Tam, kde má přátelství cenu

„Prosím," pípla jsem do ticha a přitáhla tím tak pozornost všech tří důstojníků, se kterými jsem právě seděla u stolu. „Je to jediná věc tady, co -,"
„Ne," přerušil mě Styles. „Pro dnešek máš prostě smůlu, Charlesi."

Zůstala jsem na něj ublíženě hledět a oči se mi znovu začaly zalívat slzami. Bože... přece nebudu brečet kvůli takový pitomosti. Vždyť bych si mohla jít na celý den lehnout hezky do postýlky a nic jinýho nedělat.

„Proč?" zašeptala jsem a jenom cítila, jak zatínám ruce v pěsti. Lee/Dee/Nee se Zaynem se synchronizovaně podívali nejdřív na mě a pak na Stylese. Ten uvolněně seděl na místě a snažil se nevnímat upřené pohledy těch dvou, kteří na něj teď tak nedočkavě zírali, přičemž si dál mazal rohlík máslem. Byla jsem jako opařená, i když tu nebyl žádný pořádný důvod, proč bych z toho měla být takhle přešlá. Ten pocit, co ve mně koloval, se nedal popsat ani jako smutek a ani jako zlost. Vlastně nevím, co za pocit to bylo. Možná jsem prostě chtěla utéct někam hodně daleko a se Stylesem ani s nějakou zatracenou soutěží to nemělo nic společnýho. „Proč nemůžu?" zeptala jsem se znovu. On mi na to samozřejmě nic neřekl, jedl si dál ten svůj rohlík a nevypadal, že by mi v nejbližší době chtěl odpovědět. Hluboce jsem se nadechla a zase vydechla ve snaze trochu uklidnit své nervy. Pak jsem se otočila čelem k Zaynovi.

„Můžu hrát?" zeptala jsem se pro změnu jeho. Nasadila jsem svůj nejlepší nicneříkající výraz a zpocenými prsty nahmatala lem své mikiny, kterou jsem jimi chytila.

„Tys mě poprvé neslyšela?" vložila se do toho opět Styles. Zayn na něj překvapeně zaměřil svůj zrak, ale já mu nevěnovala žádnou pozornost. „Řekl jsem, že ne," dodal. Musela jsem se hodně přemáhat, abych mu neukázala svůj vztyčený prostředníček, nebo abych ho neposlala někam hodně daleko.

K mému překvapení ani Zayn nevypadal, že by mi chtěl odpovědět, a tak jsem se uchýlila ke své poslední možnosti.

„Můžu hrát?" otočila jsem se na Lee/Dee/Nee – ho.

„Vždyť ani nevíš, jak se jmenuje!" křikl po mně Styles. Tentokrát jsem se na něj už musela podívat. Překvapivě byl naprosto naštvaný. Až tak, že se mu do tváří nahrnula červená barva, která u něj rozhodně nebyla zvykem. Myslím si, že ho dokonce přešla i chuť na ten jeho rohlík, protože ten právě teď ležel tou namazanou stranou pohozený na talíři.

„Vždyť vy taky nevíte, jak se jmenuju," štěkla jsem po něm. „A jestli mi na to hodláte říct, že moje jméno je Charles, tak jste teda pěkně na omylu. Takový jméno v rodném listu napsaný určitě nemám." Zrak jsem vrátila na důstojníka beze jména před sebou. Tomu, na rozdíl od Harryho, hrál na rtech jakýsi úšklebek. Těžko posoudit, co tím chtěl naznačit. Jestli tím vůbec chtěl něco naznačit, možná mu ta situace přišla jenom zábavná. Já ho moc neznala, takže jsem nevěděla, jak v takovým situacích reaguje, nebo jestli se mě dokonce zastane.

„Já bych v tom neviděl žádný problém." S touhle větou se mu úšklebek na rtech roztáhnul v úsměv odkrývající jeho poměrně nerovný chrup. Teď už i já jsem se usmívala stejně jako on. Lokty jsem si položila na stůl a zadními hřbety prstů si podložila bradu. „Mimochodem jmenuju se Mike." Ou... tak jméno Mike v mém výběru nepadlo ani jednou.

„Nenamáhejte se, stejně to zas zapomenu," mávla jsem rukou, ale i přes to jsem se na něj usmála. Právě teď se vyšplhal na druhou příčku mého žebříčku nejoblíbenějších lidí tady. Hned za Nialla.

„Hej," vložil se nám do toho zase Styles, který s jistotou obsazoval nejmíň posledních deset míst v mém žebříčku oblíbenosti právě v tuhle chvíli. Nutno podotknout, že tohle umístění se mění téměř každou minutu a hodně záleží na mojí náladě. „já ti to zakázal, nemůžeš mě prostě jen tak obejít," pokračoval dál ve svém ohromně zajímavém proslovu.