Army Bullshit [CZ]

12. část - Příměří?

Harry's POV

V životě jsem ještě neviděl někoho, kdo by byl taková silná osobnost a byl zároveň takhle nemocný. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že zrovna ji by mohla porazit nějaká stupidní nemoc. Už vůbec jsem si nemyslel, že by mohla někdy přiznat, že jí je skutečně špatně, nebo že by to na ní dokonce šlo poznat. Byla takový ten typ člověka, který by raději zemřel, než aby zašel za někým pro pomoc. Jenže ona teď neměla moc na vybranou.

Seděl jsem na posteli vedle ní, zatímco ona neklidně spala. Házela sebou ze strany na stranu a při každém prudším pohybu se rozkašlala, což se na jednu stranu dalo považovat jako dobré znamení, že je ještě stále naživu. Když byla v klidu víc než minutu, začal jsem mít nutkání ji nějakým způsobem probudit, abych zjistil, jestli stále ještě žije. A tak jsem skončil na posteli vedle ní a neustále ji kontroloval, jestli ještě stále dýchá.

Vždycky jsem měl takový pocit uspokojení, když byla vyčerpaná z nějakého výcviku, ale ne teď. Tohle bylo vážný. Dalo se to lehce vyčíst už jenom z toho, jak se začala dusit pokaždý, když se překulila na břicho. Chtěl jsem jí pomoct, vážně jsem chtěl, ale absolutně jsem netušil jak. Zdálo se mi, že kdybych se ji jenom konečkem prstu lehce dotknul, mohla by se úplně rozpadnout na stovky malých kousků. Nemyslel jsem si, že někdy dostanu příležitost, vidět ji takhle zranitelnou. O to víc jsem byl nervózní, že tady se mnou nebyl Louis. Aspoň někdo by věděl, co dělat, když já neměl ani ponětí. Nee... však proč by tu měl být se mnou, když místo toho může pomáhat Eleanor  v kuchyni?

Jak takhle minuty ubíhaly, stále víc jsem chtěl někomu vzít klíčky od auta a prostě ji odvézt do nemocnice. Už dávno bych to udělal, kdybych měl auto a ne motorku. Do hajzlu.
Teplotu jsem ji měl měřit každých dvacet minut. No... místo toho jsem jí teploměr dával do pusy každých pět minut s úmyslem zjistit, jestli jí teplota už konečně klesla. Ze začátku se ta ledová sprcha mohla zdát jako výborný nápad, ale teď mi to přišlo úplně zbytečný. Horečka jí klesla o pouhého půl stupně a tam se statečně držela už asi hodinu. 39,5°C... fakt super. Tohle bylo na nemocnici a ne na pouhou lékárničku, kterou Louis schovával už dva roky pod postelí.

Na ruce mi zapípaly hodinky naznačující, že bych jí měl znovu změřit teplotu. Místo toho jsem se ale rozhodl, že ji raději nechám trochu se vyspat a zvednul se z postele. Černé tričko bylo ještě stále vlhké od toho, jak jsem Charlie nesl v náručí. Vysvlékl jsem si ho a rozložil na opěrátko křesla. Zkontroloval jsem čas na hodinkách, které ukazovaly skoro pět hodin ráno. Měl jsem ještě hodinu, než jsem měl začít budit všechny vojáky z mé třídy. Zayn byl na to většinou strašně „unavený", takže to zůstávalo na mně. Otázkou teď bylo, co celou tu hodinu budu dělat. Každý den vstávám v pět hodin a na tu hodinu chodím běhat, ale dneska jsem nemohl odejít z pokoje. Nemohl jsem ji nechat samotnou, protože kdyby se jí něco stalo, její otec by mě zabil. Doslova by mě zabil.

S lehkým poklepáním hlavy jsem z nočního stolku vytáhnul černá pecková sluchátka a zapojil jsem je do mobilu, co ležel hned vedle nich. Na hlavní obrazovce svítila ikona ve tvaru zlaté hvězdičky. Bez nějakého většího přemýšlení jsem na ní kliknul a v tu chvíli se mi ve sluchátcích automaticky rozezněl playlist mých oblíbených skladeb. Musel jsem se zasmát tomu, že hned jako první začala hrát písnička, kterou i Charlie měla v podobném seznamu – Arctic Monkeys – Why'd you only call me when you're high. Tohle ale byla trochu jiná verze... taková ta, kdy vám z každého sluchátka hraje něco trochu jiného ( http://www.youtube.com/watch?v=WmGaAV2lav8 ).

 Podíval jsem se na Charlie, abych se znovu ujistil, že jenom spí a nedusí se. Pak jsem v tichosti posunul křeslo trochu víc ke zdi a položil si mobil na zem. Ještě jsem trochu zesílil právě hrající písničku a položil si dlaně na zem, stejně tak jako chodidla. Srovnal jsem si paže tak, aby dlaně ležely na zemi přesně v šíři ramenou. Pokrčil jsem se v loktech a pomalu spouštěl hrudník dolů, skoro až k zemi. Poté jsem znovu zatlačil na své ruce a vrátil se do původní polohy, přičemž jsem si dával pozor, abych lokty úplně nepropnul. Po pár klicích, které jsem takhle soustředěně provedl, jsem nad tím přestal úplně přemýšlet. Spíš jsem se jenom zaposlouchal do hudby a okolní svět po pár okamžicích zmizel pryč.