Army Bullshit [CZ]

50. část - Užívej si, dokud můžeš

Ještě stále si pamatuji ten moment, kdy jsem ho viděla úplně poprvé. Kdy jsme se poprvé potkali, kdy na mě poprvé promluvil, kdy jsem si poprvé uvědomila, že tenhle člověk do mého života snad nikdy nepřinese nic dobrého. Neměla jsem ho ráda, protože mi nikdy nedal záminku k tomu, abych na tomhle svém postoji cokoli změnila. Kdykoli řekl, nebo snad udělal něco hezkého, většinou se to všechno zase až příliš rychle zkazilo, takže se mezi námi neustále udržoval jakýsi odstup, který nám připomínal, za jakých okolností jsme se my dva vlastně seznámili.

A i přestože jsem byla schopná přesvědčovat samu sebe stále dokola, jak moc ho nesnáším, stála jsem tu teď uprostřed noci se zády přilepenými na dveřích za mnou a s jeho rty pevně přitisknutými na těch mých.

V tu chvíli jsem měla pocit, že zvládnu naprosto cokoli. Že když jsem se během hodiny dokázala dostat ze stavu, kdy mě nechal hodinu běhat kolem tělocvičny znovu a znovu, k něčemu takovému... musela jsem už logicky dokázat úplně všechno.

„Jsi perfektní," zašeptal tiše oproti mému obličeji v momentě, kdy jeho horké dlaně pomalu klouzaly nahoru po mém pase. „Tak moc perfektní."

Můj vlastní dech se mi na krátký okamžik zadrhnul v plicích. Nejen kvůli těm sladkým slůvkům, která se mi snažil šeptat do ucha, ale hlavně díky tomu, že se jeho konečky prstů dostaly ke spodnímu okraji mé podprsenky.

Bylo mi jasné, že to, co se tu právě dělo, nebylo tak úplně správné. Ale rozhodně jsem neměla v úmyslu se pokoušet ho zastavit. Chtěla jsem s ním být už jenom z toho důvodu, že jako jediný dokázal přinutit můj žaludek se stáhnout už pouze při jednom hloupém pohledu do jeho očí. S ním jsem měla konečně pocit, že jsem naživu a že jsem schopná cítit taky něco jiného než jen smutek a zlost.

Jeho rty byly opět na těch mých a já s jistotou mohla říct, že tohle bylo to nejlepší, co mě za posledních pár dnů potkalo. Ten styl, kterým mě líbal, se jen těžko popisuje. Bylo to jako kdybych pila hodně, hodně horkou kávu uprostřed studeného dne... jako kdyby kolem mě poletovaly stovky ledových vloček, ale jakmile se jeho rty jen jemně otřely o ty mé, celé tělo se opět zahřálo. To teplo se rozlévalo všemi mými tepnami, žílami a každou buňkou, co se nacházela v mém těle.

„Proč je to mezi námi tak moc složitý?" odtáhla jsem se pro změnu já a mírně zaklonila hlavu, abych se mohla podívat do jeho tmavých očí.

Abych byla upřímná, odpověď na tuhle otázku jsem znát ani nechtěla. Mohla jsem bez nějakého většího přemýšlení vymyslet na místě alespoň deset důvodů, proč to mezi námi nikdy nemohlo fungovat a ani nikdy fungovat nebude. Zeptala jsem se hlavně proto, že jsem měla potřebu na chvíli se od něj odtáhnout a zkusit přijít na to, co se tu vlastně děje. Nechápala jsem, jak dokázal během několika minut přejít od člověka, který mě nemohl vystát, k někomu, kdo mě tak příjemně hladil po břiše, že jsem měla pocit, že se před ním rozpustím.

Ruce jsem měla stále obmotané kolem jeho krku a konečky prstů zapletené v jeho krátkých kudrnatých vlasech. Už jenom tenhle pohled na něj mě nutil znovu se usmívat jako blázen a zapomenout na to, že jsem vůbec před pár vteřinami položila nějakou otázku. Už teď byla dávno zapomenuta. Stejně jako to, že se dokázal chovat jako idiot.

„Protože kdyby to bylo jednoduchý, tak by to byla nuda," šeptl blízko mých rtů a vzápětí se jeho čelo lehce dotklo toho mého. „A když je to nuda, tak je to ještě horší, než kdyby to nebylo vůbec."

Dál jsem na něj jen omráčeně hleděla a nebyla jsem schopna ani jediného slova. No... kdyby jenom slova. Já nebyla schopná ani přemýšlet nad tím, jestli to, co právě řekl, dávalo vůbec nějaký smysl. Pravděpodobně ano, ale co já vím... bylo mi to jedno.