Army Bullshit [CZ]

46. část - Já se snažím

Charlie's POV

Byl na mě naštvaný, to je celkem jasný. Ale myslím, že tentokrát to nebylo takové jako normálně. Jindy by za mnou nejspíš přišel, možná by na mě začal řvát a začal by mi vyčítat všechny hříchy, co jsem kdy spáchala. Nakonec by to stejně skončilo tím, že by mě políbil a my bychom se udobřili, protože tak to přeci končí vždycky, ne? Jo... tak to končí vždycky.

No, ale měla jsem takový nepříjemný pocit, že teď to bylo zkrátka a jednoduše jinak, jelikož se mnou za celé dva dny, co od té výzvy uběhly, normálně nepromluvil. Věděla jsem, že se mi vyhýbá a tichý hlásek v hlavě se mi pořád snažil našeptat, že tohle přece nemusí být tak špatné... aspoň jsme si oba mohli udělat jasno v tom, co chceme. Jestli chceme být spolu nebo nadále být jen dvě osamělé lodičky uprostřed oceánu.

Kdyby se tohle stalo tak před měsícem, nejspíš bych se bez něj cítila ztracená a až přehnaně osamocená. Ale tentokrát jsem měla pocit, jako kdyby mě tohle chvilkové odloučení dobíjelo energií. Mohla jsem se těšit na to, až ho uvidím při výcviku, až se jeden z nás přijde omluvit nebo na to, jak spolu po celé té době zase promluvíme. Neudělala jsem nic tak strašného, aby tohle znamenalo definitivní konec. Teda... aspoň jsem v to doufala.

Stála jsem tiše v zástupu ostatních studentů a už nějakou chvíli jsem si natáčela na ukazováček konečky vlasů, které dnes pro změnu nebyly svázané ani v drdolu, ani v culíku, prostě jen tak volně visely přes má ramena až na záda. Zaynovi totiž bylo úplně jedno, jestli jsem měla vlasy nějak svázané nebo ne... na rozdíl od Harryho. Ten mi při výcviku nikdy nezapomněl připomenout, že vlasy nesmí být rozpuštěné a že jestli to ještě jednou uvidí, vezme mi je strojkem na pět milimetrů. Přesně tuhle větu přede mnou už řekl nejmíň pětkrát, ale čím častěji ji říkal, tím míň jsem si ho dokázala představit, že by to doopravdy udělal.

Včera byl oficiálně první den, kdy nám začala druhá část našeho výcviku. Zayn nám dával alespoň čtvrt hodinovou přednášku o tom, jak ta první byla jen na vypracování fyzičky a že teprve teď se začneme pořádně učit... a podobný žvásty. Neříkám, že jsem za to nebyla ráda... protože přiznejme si to narovinu, nějaký běhání venku mě za ty tři měsíce, co jsem tu byla, už opravdu omrzelo. Podle Zayna teď bylo na řadě, abychom se naučili trochu bojovat. Včera nás naučil pár základních hmatů a chvatů a dnes bylo prý na řadě, abychom se je naučili používat. Já proti tomu samozřejmě nic neměla. Zastávala jsem názor, že bude jedině dobře, když se trochu zlepším v rozdávání ran do cizího obličeje. Dřív jsem si myslela, že jsem v tom celkem dobrá, ale celá ta nepříjemná situace s Lukem mě přesvědčila o opaku. Kdybych mu hned na začátku jednu vrazila do toho jeho umíněného ksichtu, mohli jsme si toho tolik ušetřit.

„Zayn mi říkal, že jste se včera už něco naučili z těch základních bojových úderů... tak vás poprosím, abyste si každý stoupnul k jednomu boxovacímu pytli a začali trénovat to, co jste dělali včera," promluvil Harryho tichý hlas blízko za našimi zády. Všichni jsme se k němu naráz otočili čelem a vsadím se, že jsem nebyla jediná, koho jeho přítomnost mírně překvapila. Konečně se po dvou dnech ukázal on a ne Zayn.

Ostatní kolem mě přikývli a podle jeho pokynů se po jednom postavili k boxovacím pytlům. Já taktéž udělala dva opatrné kroky, ale na rozdíl od všech ostatních, byly blíž k němu, ne od něj, přičemž jsem doufala, že mě nikdo ze spolužáků nesleduje. Ale i kdyby ano... bylo by mi to více méně jedno.

Jeho pohled okamžitě našel moje oči, ale po krátké chvilce spadl na zem mezi námi.

„Jsi v pořádku?" zašeptala jsem úplně tichounce, aby mě nikdo kolem nezaslechl. Byla to první a taky jediná otázka, která mě vůbec napadla, a tak jsem ji bez zaváhání položila.