Army Bullshit [CZ]

2. část - Nejhorší noční můra

Opatrně a hlavně tiše jsem pootočila hlavu napravo ode mě. Stál tam Styles a všechny v naší skupině si měřil přísným pohledem. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem z něj neměla strach. Děsil mě, zvlášť takhle dopoledne, kdy ho dokázalo vytočit úplně všechno. No.. ne, že by tomu odpoledne bylo jinak.

Stál na místě, s rukama spojenýma za zády, tělo narovnané jako pravítko, což u něj nebylo zas tak obvyklé. Na sobě měl jeho oblíbený šedý svetr, který se přetahuje přes hlavu, a na nohou natažené upnuté černé kalhoty doplněné starými oprýskanými botami. V tmavých vlasech měl posazenou tmavě červenou čelenku. On, na rozdíl ode mě a Zayna, byl typickým příkladem ranního ptáčete. Vsadím se, že vstává o hodinu dřív, než je potřeba, jen aby náhodou něco nepromeškal a mohl nás o to déle tyranizovat.

V tu chvíli mi naštěstí v kapse zavibroval telefon a já na něj konečně přestala tak zírat. Všichni kolem mě ještě stále cvičili nějaké stupidní cviky na posilování břicha a nohou, přičemž už skoro tři hodiny leželi na podložkách na zemi, stejně jako já. Nepatrně jsem posunula prsty směrem do kapsy a jemně do nich chytila telefon. V momentě, kdy už jsem ho držela pevně v dlani a chtěla vytáhnout, zjevila se nade mnou ruka se stříbrnými hodinkami a neuvěřitelně dlouhými prsty.

Opatrně jsem vzhlédla nahoru, kde se třpytil pár zelených naštvaných očí. Otevřela jsem pusu v údivu, jak se dokázal z jednoho místa dostat na druhé tak rychle a nepozorovaně.

Znovu naznačil rukou, abych mu telefon odevzdala. Sklopila jsem pohled ke své dlani, kde jsem ho pevně tiskla. Ke svému vlastnímu nemalému překvapení jsem ho jednoduše vložila do ruky nade mnou. Nechtěla jsem dělat další zbytečnou scénu, což ho podle jeho výrazu docela překvapilo. Mě samotnou to taky docela překvapilo, pravda. Nakrčil obočí a rty se mu zkroutily do něčeho, co by vzdáleně mohlo připomínat úsměv.

„Kdy?" šeptla jsem tiše a nervózně se rozhlédla po lidech kolem nás, kteří nám naštěstí nevěnovali žádnou pozornost.. ještě by si o mně mohli začít myslet, že se k němu dokážu chovat normálně.. a to bychom přece nechtěli. Docela mi vyhovovalo, že si lidi mysleli, že jsem protivný člověk. Pak ode mě ani neočekávali nic milého.

„Kdy co?" zeptal se skoro stejně tiše jako já a v duhovkách mu hrály jiskřičky pobavení, přičemž se mu kolem očí vytvořily malé vrásky.

„Kdy mi ho vrátíte?" kousla jsem se nervózně do spodního rtu. Jediná věc, která mě tu ještě jakž takž držela při smyslech, byly každodenní hovory s mou sestrou. Jenže k tomu samozřejmě potřebujete telefon, bez něj by to šlo docela špatně. Bez mobilu bych mohla volat akorát tak z okna.

„Nemusel bych ti ho vracet nikdy. Mobilní telefony jsou přísně zakázány," odsekl formálním tónem a schoval telefon do zadní kapsy kalhot. Docela jsem se divila, že se tam na něj ještě našlo místo, protože takové úplé džíny jsem na nikom jiném ještě v životě neviděla. Jenom na sobě, možná.

Slabě jsem přikývla a stejně jako všichni ostatní se začala zvedat z podložek. Styles si mě změřil pohledem a zúžil své oči. „Ještě si to rozmyslím." S těmito slovy odešel z posilovny, čímž dával všem najevo, že dnešní dopolední program je u konce.

Povzdychla jsem si a uklidila svou podložku do skříně. Poté jsem se připojila ke skupince ostatních studentů, kteří mířili rovnou na oběd do jídelny. S nikým jsem se tu nebavila. Šla jsem tiše za nimi a hledala před sebou Nialla. Nikdo jiný než Niall tu totiž nebyl. Pravda... do téhle školy chodí víc než 300 lidí, ale nikdo z nich se nedokáže bavit o ničem jiném, než o tom, jak je tahle škola úžasná. To já nemám zapotřebí.