Army Bullshit [CZ]

21. část - Ztráta zdravého rozumu

Harry’s POV

Co jsem si, kurva, myslel, že se asi tak stane?! Že by mě snad mohla chtít políbit?! Proč by to dělala, proboha? A hlavně proč já bych ji měl chtít líbat? Nejspíš to bylo tím, že moje sebekontrola ztroskotala na bodě mrazu. Jo to bude tím. Nedokázal jsem se ovládnout, když byla tak zatraceně blízko s tím svým nevinným výrazem ve tváři. Měla na mě vylít kýbl ledový vody a ne jen vysypat mouku.

Sám jsem si pak dobrovolně stoupnul na deset minut pod ledovou sprchu a snažil se uklidnit. Nejhorší na tom celém byl fakt, že jsem ani nebyl naštvanej na ni. Byl jsem tak neskutečně nasranej sám na sebe, že si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem něco takového cítil.

Ona v tu chvíli udělala správnou věc, to je jasný. To já se choval jako idiot, ale prostě jsem si nemohl pomoct! Tohle bylo naposledy, kdy jsem jí byl takhle blízko. Už nikdy se k ní takhle nepřiblížím. Už nikdy.

Živé vzpomínky na její rty, které v jednu chvíli byly od těch mých tak neskutečně blízko, mě pomalu užíraly zaživa. Bylo utrpení neustále přemýšlet nad tím, jak asi chutnají… jestli jsou vážně tak sladké, jak vypadají. Tohle se mi honilo hlavou neustále dokola a já nevěděl, jak to zastavit.

Chodil jsem po pokoji tam a zpátky už dobré dvě hodiny. Věděl jsem, že každý krok je pro mě těžší a těžší, což bylo fajn. Potřeboval jsem si lehnout do postele a hned usnout. Nechtěl jsem myslet na ni a ani na nic jiného. Jenom jsem se chtěl na chvíli vyspat, pokud možno bez nějakých snů. Nepochybuju o tom, že všechny sny by se točily stejně kolem ní. Možná, že kdybych se svými rty jenom jednou dotknul těch jejích… kdybych se nenechal tak snadno zastrašit… možná bych měl teď pokoj. Nemusel bych přemýšlet nad tím, jak její rty chutnají, jaké by to bylo, kdyby se vážně dotkly těch mých, jestli by do sebe pasovaly, nebo by to byla katastrofa.  

Co se mi to sakra stalo?! Proč jsem na ni prostě nemohl zapomenout? Vždyť jsem ji ani neměl rád, stejně tak jako ona mě. Tak na co bylo všechno tohle?

Její mobil položený na mém nočním stolku se rozezvonil alespoň potřetí za poslední půl hodinu. Nechtěl jsem se dívat, kdo jí volá, protože mi do toho popravdě vůbec nic nebylo a chtěl jsem si od ní udržet nějaký odstup. Pokojem mi vyhrávalo poměrně hlasitě její zvonění, které představovala jedna z písniček, co jsem moc dobře znal. Aspoň, že měla dobrej vkus, co se týká hudby. (přiloženo jako video)

Po pár sekundách, kdy zvonění utichlo, začalo hrát znovu úplně od začátku. Tentokrát jsem to už nevydržel a opatrně se podíval na obrazovku, kde svítilo jméno: Kate Scottová. Zhluboka jsem se nadechl, načež jsem zase vydechl a poté jsem vzal mobil do dlaně. Palcem jsem přejel o zeleném tlačítku, čímž jsem přijmul hovor.

„Halo?“ promluvil dívčí hlas na druhé straně. Dalo se snadno poznat, že mluvím s Charliinou sestrou, protože obě měly hodně podobný hlas. Sice Kate ho měla o trochu hlubší a bylo jasné, že je o něco málo starší, ale jinak byly oba hodně podobné.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem způsobem, který mě samotného překvapil. Nemyslel jsem si, že potom všem, čímž jsem si za posledních pár hodin prošel, budu schopný se vyjadřovat nějak takhle. „Tady Harry. Harry Styles.“

„Je Charlie v pořádku? Proč máte její mobil?“

„Ano, Charlie je v pořádku. Jenom už šla spát,“ zalhal jsem. Jak jsem asi tak mohl vědět, že je v pořádku, když jsem ji v té kuchyni nechal samotnou? Tohle byla další věc, která se mi stále dokola honila hlavou. Co když se jí něco stalo? Slíbil jsem, že na ni dám pozor a teď jsem se tu schovával jako pětiletý děcko.
„Proč máte její telefon?“ zeptala se znovu. Na chvíli jsem se odmlčel a hledal nějaké smysluplné vysvětlení. Předpokládal jsem, že jí Charlie neřekla o tom, že je nemocná. Taková ona prostě je. Nikdy si nebude na nic stěžovat a nikdy nepřizná, že je něco špatně, dokud to není úplně nezbytný.