Army Bullshit [CZ]

31. část - Vždycky

Cítila jsem se, jako bych se mohla každou chvíli pozvracet. Žaludek jsem měla jako na vodě a pokaždé, když jsem se pohnula, se v něm rozhoupala pomyslná hladina a mně se udělalo nevolno ještě víc. Ležela jsem ve své posteli, na zádech, a zaujatě hleděla na strop zahalený ve tmě. Nemohla jsem spát, nemohla jsem se přetočit na druhý bok a nemohla jsem se ani natáhnout na stolek pro svůj mobil, abych si aspoň mohla strčit sluchátka do uší. Nemohla jsem dělat nic, jen ležet a přemýšlet nad tím, co se stane, až Harryho zase uvidím.

Chtělo se mi z toho všeho brečet, ale nemohla jsem v sobě najít nějakou sílu nebo chuť to skutečně udělat. A tak jsem se rozhodla jen dál ležet v té samé pozici a tiše zírat na tmavý strop.

Vím, že na mě mrknul, než jsem odešla. Vím, že se na mě usmál, ale k čemu mi to bylo, když se mě před tím tak hnusně zbavil? Moc dobře jsem věděla, že tahle naše idylka pokaždé skončí. Jen jsem nepočítala s tím, že se to tentokrát stane tak rychle a zákeřně. Ale přeci jen jsem z toho nemohla vinit ani Harryho ani Nialla. Jediný, koho jsem mohla vinit, jsem byla já. Vždycky to byla má chyba. Vždycky.

Zhluboka jsem se nadechla, pak zase vydechla a nakonec jsem nechala svůj hrudník stoupat a klesat ve velmi pomalém tempu. Čím déle jsem tu takhle ležela, tím víc mi začínala těžknout víčka. Ale pokaždé, když jsem se je odvážila zavřít, objevila se přede mnou ta scéna z jídelny, kdy naproti mně seděl Harry a usmíval se způsobem, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Dala bych úplně všechno za to, abych dostala možnost tohle zažít znovu. Tohle byly momenty, kterých by si člověk měl vážit, protože nikdy nemáte jistotu, že se stanou znovu. Obzvlášť v našem případě, kdy všechno hezký mohlo jít do háje během jednoho mrknutí oka.
Nedokázala jsem si představit, jak bych mohla usnout bez něj vedle sebe. Bez jeho ruky v mých vlasech. Bez toho tepla z jeho těla. Nedokázala jsem si ani představit, jak bych mohla být celou noc sama. Ne znovu. Ne teď. Ne potom všem, co se stalo.

Jistě, mohla jsem se prostě zvednout a jít za ním. Ale myslím, že kdyby mě znovu vyhodil a řekl něco v tom smyslu, že už mě znovu nechce vidět, určitě bych se rozbrečela. A já před ním brečet nechtěla. Nebyla jsem zas tak zoufalá, abych potřebovala jeho lítost.

S vypětím všech svých sil a po dlouhém přemlouvání sami sebe, jsem ruku natáhla směrem k nočnímu stolku a do prstů opatrně chytila svůj mobil. Z horního šuplíku jsem dokázala vylovit i malá pecková sluchátka, která skončila hned zapojená v telefonu. Jejich dva konce jsem si zastrčila do uší a malým tlačítkem na horní hraně telefonu rozsvítila jeho obrazovku. Dá se říct, že jsem se skoro ani jednou nepodívala na tapetu, co tam mám, a rovnou se začala palcem posouvat seznamem skladeb směrem dolů. Měla jsem jich tam neskutečně moc a u většiny z nich jsem se musela trochu pozastavit, abych si vzpomněla, jak se tam vlastně vzaly. Už to bylo pěkně dlouho, co jsem byla ochotná si jen tak lehnout a poslouchat nějakou hudbu.

Palcem jsem náhodně vybrala písničku, která byla uložená v playlistu pomalých skladeb. Zvolila jsem náhodné přehrávání a pak mobil vsunula pod polštář. Unaveně jsem se otočila čelem ke zdi a zavřela své oči. Přitáhla jsem si nohy blízko ke svému hrudníku, aby mi z těla náhodou neunikalo to vzácné teplo. Do uší mi hrála poměrně hlasitá písnička od Coldplay, ale byla jsem tak mimo, že jsem si ani nedokázala vzpomenout na to, jak se jmenuje. Její text mi vůbec nic neříkal a myslím, že mi celá její melodie šla jedním uchem tam a druhým zase ven. Ale tak nějak se mi líbilo, že už jsem tu nebyla úplně sama… obrazně řečeno.

Takhle skladba brzy skončila a nahradila ji další, kterou jsem dokázala poznat už podle klavírní předehry. Bývaly časy, kdy to byla má úplně nejoblíbenější písnička… a ještě i teď jsem ji nedokázala nechat hrát bez toho, abych si vzpomněla na všechny ty probrečené noci, kdy mi ve sluchátcích nehrálo nic jiného, než tohle. (odkaz v médiích na straně)