Army Bullshit [CZ]

43. část - Přát si a doufat

Nikdy jsem nebyla někde, kde by bylo v létě víc než třicet stupňů. Nikdy jsem nebyla u moře. A nikdy jsem nepotkala někoho, jako je on.

No, zato teď jsem bydlela v LA, kde i na podzim bylo čas od času okolo třiceti stupňů, stála jsem na velkém balkóně, rukama se opírala o prosklené zábradlí a zírala na tmavý oceán v dálce. To nejdůležitější na tom všem ale bylo to, že on tu byl se mnou. Možná, že to mezi námi nebylo vždycky ideální, jenže v tuhle chvíli jsem měla pocit, že všechny hádky, co se mezi námi kdy objeví, budou stát za chvilky podobné téhle.

Prsty jsem lehce poklepávala do dřevěné tyče na vrcholu skleněného zábradlí, které ze třech stran chránilo celou terasu. Užívala jsem si, jak si jemný vítr, linoucí se od moře, něžně pohrával s mými vlasy. Do nosu mi proudily doušky studeného vzduchu, kde byl ještě stále cítit pozůstatek silného deště a vodou nasáklá země. V břiše mě lechtali známí motýlci a měla jsem pocit, že veškerá má pokožka je pod slabým elektrickým proudem, jelikož neustále tak zvláštně brněla.

Kolem ramen se mi náhle obmotala zelená deka a společně s ní se na mých ramenech objevily dvě velké dlaně. Spokojeně jsem si povzdychla a stejně jako před pár hodinami si složila hlavu doprostřed jeho hrudníku. Vzápětí mě jeho ruce úplně celou objaly a přitiskly k němu blíž.

„Není ti tu zima?" zašeptal mi do ucha. Jako pokaždé se mi jeho typicky mužská vůně probojovala až do plic a já se ji bez nějakého zastírání párkrát zhluboka nadechla. Myslím, že na světě neexistovalo nic, co by mě dokázalo takhle uklidnit.

„Teď už ne," zasmála jsem se zlehka.

„Víš, co bych si přál?" zeptal se tiše a jeho prsty mi opatrně zastrčily spadený pramen vlasů za ucho. Celý večer jsme se navzájem tak nějak pořád dotýkali a mazlili se, přičemž on vyhledával každou příležitost, kdy by mě mohl obejmout. Rozhodně jsem si nehodlala na něco stěžovat.

„Co by sis přál?"

„Aby, jsi tu se mnou mohla zůstat," vydechl horký vzduch oproti mému krku. Vzápětí mě zlehka zatáhnul za mé předloktí a společně s dekou stále přitisklou na mých ramenou jsme se svalili na dlouhé měkké lehátko zhruba uprostřed terasy.

On sám si lehl na levou půlku a můj obličej přitáhnul blízko k tomu svému. Začala jsem se stupidně chichotat, ale jeho obličej zůstával stále tak vážný a řekla bych, že i dokonale upřímný. Zdálo se mi, že v tu chvíli v sobě nic neskrýval, a že kdybych se ho zeptala na cokoli, řekl by pravdu.

„Taky bych tu chtěla zůstat. Ani nevíš jak moc," šeptla jsem jen pár centimetrů od jeho úst. Dlouhé prsty z jeho ruky se objevily blízko mé tváře a lehce mě po ní pohladily. Bylo to spíš, jako kdyby se mi o kůži otřel kousek hedvábí nebo paprsek slunce. Tak moc jeho prsty byly hebké a jemné. Někdy jsem možná byla trochu naštvaná, když se ke mně choval jako k porcelánové panence, ale teď jsem kvůli tomu měla pocit, že by mu na mě snad mohlo trošku záležet. Líbilo se mi, jak hezky se mnou zacházel. S každým dalším takovým dotykem se má touha tu zůstat už navždycky jen tisíckrát násobila.

„Jsi už unavená?" Jemně jsem přikývla, čehož on dokonale využil a otřel své rty o mé čelo. Mělo to vypadat jako náhoda, ale já moc dobře věděla, že náhody se dějí opravdu jen zřídkakdy. Zvlášť v jeho přítomnosti. „Tak pojď dovnitř, je tu zima. Můžeme si lehnout u televize, nebo jestli chceš, můžeš jít do postele."

Uchopila jsem deku do svých prstů a přehodila její konec i přes jeho nohy a pas. Schoulila jsem se k němu ještě blíž, až jsem se vlastním obličejem dotýkala látky jeho bílého trička.