Army Bullshit [CZ]

24. část - Řekni to

*Než začnu... u minulého dílu se mě někdo ptal, jestli bych mohla přidat obrázek Charlie. Já osobně si Charlie představuju trochu jinak, než na obrázku, ale takový člověk by se hledal hodně těžko. Takže je tu fotka, kterou jsem hledala neuvěřitelně dlouho a myslím, že líp už bych nic nenašla. Je přiložen v médiích na straně a je na něm jedna modelka, kterou mám neuvěřitelně ráda (Behati Prinsloo).

Tímhle jsem jen chtěla říct, že pravděpodobně většině z vás se ten obrázek na Charlie hodit nebude, ale nikdo vás nenutí, abyste si ji takhle představovali. Je to jen na vás, jak Charlie vypadá. Tohle je jen taková pomůcka pro ty, kteří si ji nemůžou představit. ;)*

--

„No tak sakra! Říkal jsem, ať nezastavujete. Už jenom čtyřikrát, to zvládnete!" zařval po nás Harry najednou. Po čele se mi skutálela kapka potu, která mě nejdříve nepříjemně zaštípala u oka a nakonec sklouzla po mé tváři až na bradu. Bezúspěšně jsem lapala po dechu s rukama zapřenýma o boky v mírném předklonu. Nohy jsem měla trochu rozkročené a jen jsem cítila, jak mě polední slunce pálí do zátylku.

Tohle bylo na mě moc. Nemohla jsem ani popadnout dech, natož abych se znovu rozběhla. Ale měla jsem z toho tak trochu dobrý pocit, protože tentokrát jsem nebyla jediná, kdo nemohl. Všichni jsme byli zadýchaní, všichni jsme lapali po dechu a všichni jsme vypadali, že už neuděláme ani jeden další krok.

Jenže já, na rozdíl od všech ostatních, jsem tenhle pocit znala až moc dobře, takže jsem věděla, že když si řeknu, že další krok udělám, tak ho prostě udělám. Už proto, že právě Styles vymýšlel všechny tyhle cvičení a myslel si, že to nemůžeme uběhnout.

„Tak hejbněte sebou. Chci jít na oběd a rozhodně ho nechci zmeškat kvůli vám," zakřičel z plných plic a jedním ramenem se opřel o sloup za sebou.

„Ten člověk se naprosto zbláznil," drknul do mě nenápadně Niall a já se zmohla jen na krátké přikývnutí. Niall neměl ani poloviční představu o tom, jak moc tenhle „člověk" bláznil. Ale já ani neměla v úmyslu ho o něčem takovém přesvědčovat.

„No, tak už se prosím vás připravte. Hej Johne!" zakřičel znovu a já se pomalu postavila do normálního postoje, přičemž jsem spustila ruce podél těla. „Zvedni se z tý země, dělej!" Protřela jsem si prsty oči, abych se nějakým způsobem zbavila potu, který mě kolem nich tak moc štípal. Když jsem poté oči znovu otevřela, opět jsem zírala na asfaltové hřiště před sebou. Při tom vědomí, co budu muset za pár okamžiků zase dělat, mi tohle připomínalo pohled z pekla.

V podstatě šlo o to, že jsme před sebou měli vyznačené tři čáry, které od sebe byly rozmístěné asi tak deset metrů. Měli jsme za úkol vyběhnout tady z našeho startu, sprintem běžet k první čáře, dotknout se jí rukou, otočit se a zase běžet na tenhle start, kterého jsme se taky museli dotknout rukou. (a pokud možno při tom nespadnout, jinak bychom na tom asfaltu pravděpodobně přišli o všechnu kůži, co máme). Poté, co jsme takhle běželi k první čáře a zase zpátky na start, znovu se otáčíme a běžíme k druhé čáře, které se znovu musíme dotknout. Když tohle splníte, znovu sprintujete na start, jen abyste znovu mohli běžet k třetí - poslední čáře.

Takže chápeme se? Ze startu na první čáru, zpátky na start, odtud zase k druhé čáře, zpátky a nakonec k třetí a poslední čáře, odkud musíte jak idiot zase běžet na start, jen aby vám Styles mohl říct, že to stejně nebylo dost rychlý... a podobné kecy.

Tohle jsme tady provozovali poslední půl hodinu a mělo nás to čekat ještě čtyřikrát. Možná by bylo dobrý ještě říct, že poslední tři z každého kola automaticky získávají povinnost si zaběhnout tohle celé ještě jednou. Naštěstí mě ani Nialla nic takového zatím nečekalo, protože jsme ani jednou nebyli mezi posledními třemi. Zatím.