Army Bullshit [CZ]

10. část - Za výhru se musí platit

„Pomoz mi," zašeptala jsem z posledních sil a volnou rukou začala ukazovat na své plíce. „Prosím."

„Cože?" vyprsknul naštvaně a trhnul rukou ke svému tělu, čímž mě k sobě přitáhnul ještě blíž. „Co jsi říkala?" Němě jsem ukázala na své plíce a hystericky zakroutila hlavou ze stranu na stranu. Do očí se mi nahrnuly slzy a pomalu jsem cítila, jak se mi začíná motat hlava díky nepřístupu vzduchu do mých plic. „Nemůžeš dýchat?" zašeptal tiše. Spíš to vyznělo jako oznamovací věta než otázka, ale v tu chvíli mě to vůbec nezajímalo. Bolestně se mi zkroutil obličej a rychle jsem přikývla. Znovu jsem se pokusila nadechnout, ale opět mi to bylo k ničemu. Jako kdybych měla v krku knedlík, který do plic nic nepustí.

Harry rychle vyskočil z postele, s mou rukou stále ve své, a postavil se vedle mě. Přesunul svou ruku z mého zápěstí na mé rameno a lehce do mě zatlačil, čímž mě donutil posadit se na jeho postel.

Přestávala jsem vnímat věci kolem sebe. Stále jsem nedýchala, už jsem skoro ani nic neviděla – jen tmu kolem. Hlava se mi točila a ještě k tomu bolela. Ale upřímně, čekala jsem, že smrt bolí víc. Tohle bylo spíš jako pomalé usínání bez přístupu vzduchu.

„Charlie," ozval se hlas z dálky. I kdybych ho chtěla poslouchat, nemohla jsem. Nedokázala jsem se přinutit, abych znovu začala vnímat. Necukala jsem sebou, i když mé tělo chtělo o vzduch bojovat. Věděla jsem, že by mi to stějne bylo na nic. „Charlie!" křiknul znovu. V tu chvíli přistála na mých zádech taková rána, že mě to přinutilo se automaticky se zhluboka nadechnout. Do plic se mi okamžitě dostal jeden trhaný nádech. Mžitky před očima se vzápětí vytratily a hlava se mi přestala tak motat. Jen ta její bolest zůstala. Znovu jsem zírala do těch jeho smaragdových očí, které byly náhle plné obav. Klečel přede mnou a jednu dlaň měl položenou na mém koleni. Druhou právě vracel k tělu, z čehož jsem si odvodila, že to on mě právě bouchnul do zad. Sice mi to pomohlo jednou se nadechnout, ale podruhé už to nešlo.

Ani jsem si neuvědomila, že své dlaně křečovitě tisknu ke svému hrudníku. Po lících mi stékaly horké slzy, o kterých jsem taktéž nevěděla, že tam jsou. Harry položil i svou druhou ruku na mé koleno, načež přiblížil svůj obličej k tomu mému.

„Charlie, teď mě dobře poslouchej, ano?" zašeptal ke mně mírně, snad jako kdyby se vůbec nic nedělo. Až na to, že se mi znovu stmívalo před očima a mým plícím opět docházela ta trocha vzduchu, kterou dostaly před malou chvilkou. „Charlie, říkám ti, abys mě poslouchala, rozumíš?" zvýšil na mě hlas a já pohotově přikývla. „Fajn. Pomůžu ti znovu se nadechnout, ale musíš dělat všechno, co ti řeknu, ano?" zmírnil svůj hlas na ledově klidný tón, který tak nějak uklidňoval i mě. Znovu jsem rychle přikývla na znamení, že rozumím tomu, co mi tu říká. „Povol ty ruce, co máš obmotané kolem vlastního krku, prosím," zašeptal tiše. Udělala jsem, co po mně žádal, a nechala ruce volně spadnout do svého klína. „Skvěle. Teď zavři oči a hlavně přestaň plakat." Lehce jsem zavřela oči a vztáhla rozklepané dlaně, abych si mohla setřít slzy z tváří. Harryho hbité prsty mě ale předběhly a já mírně oči pootevřela, abych se podívala, co se to děje. „Zavři ty oči," napomenul mě. Okamžitě jsem udělala, co po mě chtěl. „Když uvěříš tomu, že můžeš dýchat, skutečně to dokážeš, ale musíš být v klidu, chápeš?" Nezmohla jsem se na nic víc než krátké kývnutí. „Bude to dobrý, slibuju. Jenom musíš být v klidu a věřit tomu, že se zvládneš nadechnout. Ty víš, že to zvládneš." Automaticky jsem znovu chtěla vztáhnout ruce ke svému krku, ale Harryho dlaně mi v tom zabránily. „Ruce k dýchání nepotřebuješ. Stačí si říct, že to zvládneš, a zvládneš to. Je to takhle jednoduchý, stačí tomu uvěřit." Nechápala jsem, jak po takové době bez kyslíku můžu být ještě naživu. Sice jsem už pomalu ztrácela vědomí, ale mrtvá jsem ještě nebyla. Byla jsem k smrti unavená, ale byla jsem připravená o svůj život ještě trochu bojovat, i když jsem nevěřila tomu, že se ještě někdy nadechnu. „Charlie, hlavně v klidu. Ty víš, že můžeš, jenom to musíš zkusit. To je všechno. Jen to zkus a všechno bude v pořádku." Najednou jsem rozlepila obě oči a namířila svůj uslzený ztmavený pohled na obličej přede mnou. Za tohle jsem dostala káravý pohled, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Hned na to jsem vydechla všechen vzduch, co mi ještě v plicích zůstal.