Army Bullshit [CZ]

27. část - Přestaň se bát

Stála jsem nehybně před zrcadlem a zírala na svůj vlastní odraz. Otráveně na mě hleděly dvě začervenalé, unavené oči společně s oschlými rty a povadlými rysy. Na pravé tváři ještě stále měla červený otisk, který už naštěstí nebyl vidět tolik jako včera večer. Natočila jsem hlavu doleva, abych si ho mohla líp prohlídnout. Je sice pravda, že kůže byla ještě pořád červená, ale nedalo se poznat, že to pochází od facky. Mně to spíš připadalo, jako kdyby mi tuhle stopu na tváři vypálily Harryho prsty.

Rukama jsem si prohrábla rozpuštěné vlasy a vzápětí o pár kroků od zrcadla odstoupila. Bez nějakého většího přemýšlení jsem si na sebe začala oblékat věci, co jsem měla naházené na křesle. Bylo mi úplně ukradený, co si na sebe oblíkám. Popadla jsem do ruky první věci, na které jsem narazila, z čehož se vyklubaly tmavé upnuté kraťasy a červené tílko.

Byla jsem pevně rozhodnuta, že musím ze školy vypadnout. Aspoň pro dnešek. Nevěděla jsem, co bych řekla Harrymu, kdybych ho tu náhodou potkala. Ještě včera jsem se neskutečně těšila na dva volné dny a měla jsem v úmyslu si s ním třeba jen nějak nezávazně promluvit … no, dneska jsem doufala, že ho tu ani neuvidím. Nevěděla jsem, co bych mu řekla, ani jak bych se chovala. Cítila jsem se hrozně, protože jsem ho tam včera nechala stát úplně samotného, s tím smutným, provinilým výrazem ve tváři, jen abych se se mohla jít najíst s Niallem. Celé dnešní dopoledne i část noci jsem strávila zíráním na dveře a jen se bála, aby se v nich Harry náhodou neobjevil.

Připadala jsem si jako magor, protože jsem si v hlavě neustále přehrávala všechno, co se včera stalo, a čím víc jsem nad tím tak přemýšlela, tím víc jsem litovala toho, že jsem tam s ním nezůstala stát. Zastal se mě, kvůli mně se popral s vlastním kamarádem a ještě k tomu si i odřel klouby na ruce. A já jsem ho ani nedokázala přimět k tomu, aby si na to dal led.

Trhla jsem hlavou ve snaze vyhnat tyhle myšlenky z hlavy. Na bosé nohy jsem si nazula černé tenisky a ve spěchu vyšla ze svého pokoje. Jediné, co jsem si s sebou vzala, byly sluneční brýle. Nebrala jsem si ani klíč, ani telefon, ani peníze… nic. Bylo mi to jedno. V hlavě jsem měla moc přeplněno na to, abych se dokázala na něco pořádně soustředit.

Pomalu jsem šla prázdnými, opuštěnými chodbami, až k východu ze školy. Na oči jsem si hned musela nasadit sluneční brýle, protože mé unavené oči nebyly připravené na tak velkou dávku denního světla. Na chvíli jsem se pozastavila, abych se trochu rozkoukala kolem sebe a pak se dala do kroku.

Neměla jsem ani ponětí, kam mám namířeno, jen jsem prostě nemohla být ve stejné budově jako on. Ale vzhledem k tomu, že jsem to tu vůbec neznala a jediné, kde jsem kdy byla, je ta schovka u potoka, rozhodla jsem se jít tím směrem. Doufala jsem, že třeba dojdu někam, kde bych mohla strávit zbytek dopoledne… a nebo ne. Možná, že jsem nedoufala vůbec v nic. Jen jsem chtěla být od té školy co nejdál. Pokud to znamená celý zbytek dne chodit po lese, tak je to přesně to, co budu dělat. Hlavně žádný Styles, prosím.

Nejdřív jsem šla po dlážděném chodníku a pak se napojila na vyšlapanou cestičku, kterou jsem si matně pamatovala ze svého nedávného zběsilého úprku do lesa. Hned jakmile jsem se ocitla v prvních stínech stromů, padnul na mě nepříjemný chlad. Nemyslím tím, že by tam byla nějaká moc velká zima, to určitě ne… jen to byl obrovský rozdíl oproti tomu nesnesitelnému horku na slunci. Sluneční brýle jsem si zase posadila do vlasů a dál šla po cestičce hlouběji do lesa.

Jsem.Hrozný.Člověk… vyskočilo mi po chvíli chůze v mysli. Už zase se mi před očima promítal včerejší večer. Jediné, co jsem si v ten moment přála, bylo na to zapomenout. Přála jsem si to už jenom z toho důvodu, že tohle neustále analyzování jeho chování mě přivádělo k šílenství. Chvíli to byl můj úhlavní nepřítel, který byl zlý, zákeřný a panovačný. Během mrknutí oka z něj dokázal být stejný člověk jako včera večer, co byl hodný, milý, starostlivý, dokázal mě obejmout a přinutit cítit se v bezpečí. Milovala jsem ten pocit, kdy jsme byli jenom my dva. Kdy jsem věděla, že mi nechce ublížit. Ani nevím, proč jsem si něčím takovým byla vždycky tak jistá. Prostě byla..