Zpět v akci//CZ FF✔️

17.

Ráno mi Pepper dovezla Morgan s tím, že ona musí do práce a nemůže ji vzít s sebou a ani nestihla sehnat chůvu.

,,pamatuješ si Petera, zlato?" vzala jsem si ji na ruce, když Peter přišel do kuchyně.

On se zastavil v pohybu a vypadal zmateně, když viděl Morgan.

Peter nejspíš Morgan nikdy neviděl, ale Tony ji o něm básnil v jednom kuse a měl s ním i fotky, které ji ukazoval.

,,táta mi o něm říkal pohádku. Doteď si ji pamatuji a ptám se maminky, kdy mi ji bude moct zase říct" ohrnula spodní ret.

Ještě stále nepochopila, že se Tony už nikdy nevrátí.

Stále žila v tom, že jen někam odcestoval. Daleko a na dlouho, a proto se nemohl jen tak vrátit.

On odcestoval. Daleko, ale už navždy a už se nemohl vrátit.

U táty ještě naděje byla, ale u něj ne, když u jeho smrti nikdo nebyl...

,,stlejda Steve!" vykřikla, když uviděla Steva. Položila jsem ji na zem a ona se k němu hned rozběhla.

,,to je dcera Tonyho?" posadil se Peter a zadíval se na Morgan, jak objímala Stevovy nohy.

Vzala jsem si hrneček s kávou, sedla si vedle něj a přikývla.

,,je mu podobná" utrousil tiše a nespouštěl z ní oči. Vždy mu byla podobná.

Už když se narodila, tak v ní všichni viděli Tonyho.

Ani jsem nevěděla, že ji Tony říkal nějakou pohádku o Peterovi. O nějaké stále mluvila, ale nevěděla jsem, že to byla pohádka zrovna o něm.

Tohle bylo snad jediné, co si Tony nezapsal.

Zapisoval si každou blbost, myšlenku, ale věc, co mohla Morgan doprovázet celé dětství? To ne.

,,přemýšlel jsi o tom, co jsem ti řekla?" změnila jsem téma.

Už takhle se trápil a přitěžovat mu ještě vzpomínkami na Tonyho...

,,jo. Asi máš pravdu. Půjdu domů pod podmínkou, že mě zavoláš, až se Scottem skončíte. Co vůbec chcete dělat?" nakrčil obočí.

Nechtěla jsem to zakřiknout, ale stejně jsem mu to nakonec řekla.

Byl překvapený, že něco takového vážně jde, ale to jsem byla i já, když jsem to poprvé slyšela.

Peter odpoledne odešel domů a já šla najít Scotta, ale nikde v domě nebyl.

Začínala jsem být zoufalá. Přemýšlela jsem nad tím, jestli to myslel vážně, nebo ho jen najal S.H.I.E.L.D, aby zjistili co plánujeme.

Všechny mé obavy mi ale vyvrátil když se vrátil společně se Samem, když byla skoro tma.

Prý jeli pro stroj času, ale o tom jsem dost silně pochybovala.

Podle měřítka na plánech měl být velký jako náš obývák a to by jen tak nepřevezli v Samově autě.

,,pojď" pokynul mi Scott a vyšel na zahradu.

Šla jsem za ním a čekala, co z něj vypadne, protože mi nic nechtěl vysvětlit.

Něco položil doprostřed zahrady a šel zpátky ke mně. Z kapsy vytáhl ovladač a namířil ho před sebe.

Znuděně jsem se na něj podívala, ale hned odskočila, když se před námi něco objevilo.

Stroj, který byl na papírech, najednou stál přede mnou. A co je tohle za magii?

,,jak jsi to sakra udělal?" přistoupila jsem k tomu a dotkla se toho, jestli je to vážně skutečné.

,,jsem ant-man. Zmenšování jde i na něco jiného, než na mě" taky k tomu přišel.

,,moc nevím jak to funguje, protože jsem si k vědě nikdy nenašel cestu, ale vím co dělal Hank s Hope a spolu to nějak dáme dohromady" ukázal na nějakou desku.

Všude byly tlačítka a několik malých obrazovek.

Vrátila jsem se do obýváku, kde byl jen Steve s Buckym, pro všechny plány, které mi dal.

Rozložila jsem je na desku a seřadila si je podle toho, kde bylo jaké tlačítko.

,,kdo je vůbec ta Hope? Tvoje holka?" stiskla jsem tlačítko pro zapnutí stroje. A vážně se zapnul.

Všechno začalo svítit a blikat. Byla jsem v úžasu. Tohle bych nevymyslela ani za sto let.

,,snaží se o mě už hodně dlouho, ale ještě pořád ji odolávám" hrdě vypnul hruď.

Začala jsem se smát. To určitě. Vsadila bych se o cokoliv, že to bylo přesně naopak.

,,tohle je úžasné. Je to vážně dokonalé" vydechla jsem obdivně.

V životě jsem neviděla vymakanější výtvor než tenhle. Nadchlo mě, že to vážně funguje.

Má naděje, že se táta vrátí, se zvětšovala. Stává se to skutečností.

,,můžeme to provést hned dneska? Nebo aspoň co nejdřív?" sebrala jsem všechny papíry, přeložila je a dala si je do zadní kapsy od kalhot.

,,klidně hned teď. Je to jen na tobě" rozevřel ruku, ve které měl nějaké smítko.

Zvedla jsem jedno obočí a zpátky se na něj podívala.

Během chvilky ale držel v ruce černožlutý oblek s helmou jako na motorku. Tohle si mám dát na sebe?

,,musíš to mít na sobě, aby tě to neroztrhalo v časoprostoru" trochu s nechutí jsem si to od něj vzala.

,,pohlídej to, já se jdu převléct" vrátila jsem mu helmu do rukou, abych ji netahala tam a zpátky.

V obýváku už byli úplně všichni a bavili se mezi sebou. Přibrali mezi sebe i Lokiho.

Na chvíli jsme navázali oční kontakt, ale já hned uhnula.

Převlékla jsem se v koupelně v prvním patře a prohlédla se v zrcadle.

Oblek mi seděl, jako kdyby byl přímo dělaný na mě, ale i tak jsem se cítila nepříjemně.

Měla jsem svůj kožený obleček, který jsem použila jen párkrát. Nebyla jsem na to zvyklá.

Odešla jsem z koupelny a sešla do laboratoře, kde jsem si vzala tatův luk a šípy.

Používal ho jako předposlední. Ten poslední zůstal někde na ulici.

Zhluboka jsem se nadechla, abych potlačila pocit na zvracení a šla do obýváku.

Všichni hned ztichli a podívali se na mě. Zastavila jsem se v pohybu a rozhodila rukama.

Vypadali jako kdyby viděli ducha. Je pravda, že je ten oblek až moc upnutý.

,,co jako děláš?" vzpamatoval se jako první Bucky.

Chtěla jsem mu odpovědět nějakou jízlivou poznámku jako třeba ,jdu na maškarní', ale udržela jsem se.

,,jdu vrátit Clintovi život. Nebo spíš se o to pokusit" přejela jsem rukama po obleku.

,,Stefany na to zapomeň. Fury tě zabije" vyskočil na nohy Steve.

Já si povzdechla a objala se kolem pasu. Proč musí být tak ochranářský?!

,,zvládnu to, Steve. Vrátím se" přejela jsem mu rukou po paži a odešla na zahradu.

Scott stál nad přístrojovou deskou a kontroloval jednu z obrazovek.

Slyšela jsem, jak Steve řekl ,vrací se do minulosti' a taky vyšel na zahradu.

Vzala jsem si od Scotta helmu a stiskla ji v rukou. Nesmím vycouvat.