Zpět v akci//CZ FF✔️

13.

,,o co se jako snažíš?!" vyjela jsem na něj, když jsme byli dostatečně daleko.

On zavrčel a střelil po mně pohledem jako kdybych mu překazila rande. Kdyby věděl co to je.

,,chci si s tebou promluvit bez toho, aby nás slyšeli ostatní. Myslíš si, že jsem úplně blbý? Že nepoznám svůj kámen z žezla v hlavě toho zjeva? Jak jsi mi to mohla udělat?" ublíženě se na mě podíval.

Věděla jsem, že to před ním neskryji, ale doufala jsem, že do té doby dokážu vymyslet výmluvu.

,,musela jsem to udělat. Vision je pro nás teď důležitější než tvoje žezlo" výmluva a ještě k tomu pravda.

Lokimu se nedalo věřit. Co kdyby získal zpátky žezlo a zase začal zabíjet?

Nechtěla jsem to riskovat, když už v něm bylo jen to dobré. Prozatím.

,,tudy se k vám nejde" upozornil mě, když jsem zahnula a já ukázala nad sebe na ceduli 'hřbitov'.

,,zůstaň si tady, jestli se bojíš, že by tě Clint strašil" otočila jsem se a vešla do brány.

Hřbitov, kde byl táta pochován, byl oddělený od normálního hřbitova.

Ležel tam, kde ostatní známí lidé z celého New Yorku. Byl tam i Tony a leželi vedle sebe.

Pepper každý týden nosila květiny na hrob Tonyho a já šíp na tátův.

Byla to u nás jakási tradice. Už jsme si na to zvykly a na hřbit bychom šly i kdybychom na to neměly mít čas.

,,Clint Barton" řekla jsem strážnému, co hlídal u brány na druhý hřbitov.

Stál tam, aby tam nechodil někdo, kdo by tam chtěl dělat neplechu, ale všichni, co tam hlídali, mě už znali.

On mi ukázal rukou a já prošla a začala se hrabat v kabelce.

,,a kam ses vydal ty?" uslyšela jsem za sebou a hned se otočila.

Strážný měl ruku na Lokiho hrudi a on ho vraždil pohledem. Takže se mnou vážně šel?

,,je tu se mnou" zavolala jsem i přes to, že jsem v jednu chvíli chtěla zavařit a nechat ho v tom.

Strážný ho pustil, já z kabelky vytáhla šíp a šla k hrobům.

Šíp jsem dala do vázy k ostatním. Už jich tam bylo přes dvacet. Přes dvacet týdnů bez táty.

S povzdechem jsem přejela prsty po jeho jméně na náhrobním kameni a stoupla si.

Loki stál nad Tonyho hrobem s rukama za zády a zamračeně se na něj díval.

,,měj k němu úctu aspoň po smrti, aby tě náhodou nestrašil" sykla jsem na něj. Nikdy ho neměl rád, ale mohl se aspoň krotit nad jeho hrobem.

On se na mě podíval a zamračení z jeho tváře zmizelo.

,,už jsem říkal, že jsem to s tím strašením tak nemyslel, Stef" přistoupil ke mně, ale já od něj o kus poodešla.

Už se nemohlo opakovat to co předchozí odpoledne v kuchyni.

Zamotalo mi to hlavu, ale snad jsem mu jasně řekla, že nikoho nechci, ne?

Možná to byla lež, kterou jsem oklamávala hlavně samu sebe, ale neměla bych si s ním zase začínat.

Přece už jsem to jednou zažila a věděla jsem, jak to dopadlo naposledy. Smrtí osmdesáti nevinných lidí.

,,je mi jedno jak jsi to myslel. Byl to můj táta a ty říkáš takovéhle blbosti. Víš jak mi vůbec je?" ne neví.

On jediné rodiče, které kdy měl, zabil. Zabil i Friggu, která o něj stála!

Ona ho měla ráda, ona ho vychovala a on ji jen tak zabil! U Odina jsem to tak trochu čekala.

Byla to jen otázka času, kdy se naštve tolik, že už svou zlost neudrží na uzdě.

,,ne nevím a já se ti za to..." najednou se zarazil. Konec věty už jeho slovník totiž neznal.

Děkuju mi řekl snad jednou v životě. Prosím a promiň jsem od něj nikdy neslyšela.

,,řekni to" naléhala jsem na něj. Nebylo to kvůli tomu, abych si tím zvedla ego.

Pokud by to "promiň" nebo "omlouvám se" řekl, tak bych měla aspoň naději, že vážně zůstane takový, jaký byl.

On zatnul čelist a rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to jako kdyby se ujišťoval, jestli ho někdo neslyší.

,,omlouvám se. Jsi spokojená?" vyhýbal se očnímu kontaktu.

Jestli jsem spokojená já? Tohle by měl dělat pro sebe a pro svůj život.

Kdyby byl zase zlý, tak by ho začali zase nenávidět a on by byl polovinu zbytku života zavřený. I když skoro nesmrtelný.

,,tohle bys měl dělat kvůli sobě, ne kvůli mně. Omluva nemá žádnou váhu, pokud ji nemyslíš vážně" obešla jsem ho a vrazila do něj ramenem.

Tátovi jsem vzdala hold, takže už jsem mohla odejít.

Rozloučila jsem se se strážným a odešla z obou hřbitovů.

Slyšela jsem za sebou kroky, ale potlačila jsem tendenci se otočit, jestli je to vážně Loki.

,,tak Stefany, zastav se" trhl mi s paží a přirazil mě ke zdi vedle nás.

Zalapala jsem po dechu, protože to zabolelo a já to nečekala a zvedla k němu hlavu.

Oči měl zase o něco tmavší, ale během chvíle mu začaly světlat.

,,omlouvám se" dal důraz na každé slovo, přičemž se mi díval do očí. Tentokrát to myslel vážně.

Začala jsem být pyšná. Konečně dokázal udržet rovnováhu mezi dobrem a zlem, které v sobě měl.

Jeho zlá stránka už do něj byla zažraná, té se nemohl už nikdy zbavit, ale aspoň ji mohl potlačit.

,,zůstaň takový, jaký jsi teď" zašeptala jsem. Už nechci aby se měnil.

Pokud dokázal říct 'omlouvám se', což pro něj už tak bylo dost těžké, tak jsem si víc přát nemohla.

On s úsměvem pokroutil hlavou, pustil mě a rozešel se dál. Tohle bylo divné.

Chtěla jsem pomoct Stevovi s večeří, když v tom někdo zazvonil.

Odložila jsem nůž a šla do chodby, kde jsem otevřela dveře. Stál za nimi nějaký cizí muž.

Začala jsem se loučit se životem v domnění, že je to někdo z S.H.I.E.L.D.u a přišel mi říct, že si pro nás jdou.

,,ty jsi Stefany Bartonová?" prolomil ticho mezi námi.

,,podle toho kdo se ptá" opřela jsem se o dveře a znovu si ho prohlédla, jestli ho náhodou neznám. Neznám.