Mlha / Dorian

|3| i don't wanna talk with you

,,Čau" zdraví mě ospale David. Zaráží mě že už je vzhůru. Předpokládala jsem že budu jediná co vstává před dvanáctou. Jelikož jsou tu všichni šípkové růženky.

,,Ahoj" odpovídám mu s nezájmem. Ten kluk mě vážně dokáže vytočit jenom pouhým pozdravem. Hlava mi třeští neskutečným způsobem proto přecházím ke kuchyňské lince a beru si prášek který zapíjím vodou. Na jídlo nemám ani pomyšlení, holt nejsem člověk co by zvládal pití...

,,Mam na tebe otázku" řekne David s hlavou položenou na stole. Předpokládám že je mu možná ještě hůře než mně.

,,No tak povídej" držím se za hlavu a sedám si ke stolu naproti němu. Na stole leží můj notebook který okamžitě otvírám jelikož musím pracovat.

,,Jak to, že vlastníš chatu v, nevim kolika letech" ptá se a zvedá hlavu směrem ke mě za kterou se ale stále drží.

,,Zdědila jsem jí po babičce" odpovídám po chvíli trochu posmutněle jelikož je to pro mě citlivé téma. Babička pro mě znamenala víc než vlastní matka a když mi bylo nejhůř, někdo tam nahoře se rozhodl mi ji vzít. Nejspíš za účelem že pak budu silnější. Asi se mu to povedlo.

,,Aha" odpovídá jednoslovně a já mu v duchu děkuju že to nechce rozebírat dál. ,,Máš kafe?" ptá se a mě můj mozek nutí mu opět odpovědět sarkasticky.

,,Ne ten kávovar mám v kuchyni jenom na ozdobu" falešně se usmívám. Divné, je tu den a já mu stihla věnovat už minimálně padesát falešných úsměvů. Tolik se mi jich podařilo dát jen matce. Ale za skoro dvaadvacet let mého života, a to je celkem rozdíl.

,,Já tě nesnášim" odpovídá a uchechtne se. Následně odchází do kuchyně a já slyším zvuk kávovaru. Po asi pěti minutách se vrací s kávou a cigaretou v ruce. Ještě před pár lety bych ho poslala ven, ale za ty čtyři roky co jsem s Jonášem už jsem si zvykla.

Otevírám maily s mou dnešní prací. Čeká mě překládáni textu z ruštiny. Pracuji jako překladatelka takže je to pro mě jako denní chleba. Opět si beru brýle jelikož můj zrak na tom není úplně brilantně. Horlivě klikám na klávesy přičemž cítím jak na mě David kouká.

,,Co je?" ptám se ho otráveně protože mě tím vážně vytáčí.

,,Co děláš?" kření se.

,,Pracuju" odpovídám s nezájmem a snažím se soustředit se.

,,Ale jako co děláš?" neustále se mě ptá čímž už mě fakt vyloženě sere. Proto si odfrknu a znechuceně se na něj podívám.

,,Překládám text z ruštiny" oznamuji mu a on třeští oči proto ho propaluji pohledem.

,,Co tak čumíš?" otráveně se ptám. Bože, slovo "čumíš" jsem použila naposledy tak na základní škole.

,,Eh, jenom mě to nějak překvapilo" napije se kávy. Já jen kývám hlavou a mávnu rukou. Pouštím se raději zase do své práce.

,,Jak jsi se k tomu dostala?" ptá se.

,,Nechci si s tebou povídat" odbiju ho aniž bych se na něj podívala.

Sedí tam semnou ještě asi deset minut a potom odchází čímž mi dělá neskutečnou radost. Já mám po asi hodině a půl hotovo tak se rozcházím do obýváku čehož hned lituji protože se tam nachází David. Protáčím očima ale nakonec si sedám na gauč, co nejdál od něj. Jinde totiž být nemůžu, protože v ostatních místnostech se spí.

,,Řekni mi o sobě něco" řekne po chvíli. Nehodlám mu o sobě cokoliv prozradit.

,,Proč bych to dělala?" pokládám spíše řečnickou otázku.

,,Tak my dva se fakt nebudeme mít v lásce" řekne a s malým úšklebkem se na mě podívá. Jediné co musím uznat že vypadá celkem roztomile. Úšklebek po chvíli odezní a on na mě jen zírá nakonec ale pohled odvrací a dívá se opět na televizi.

,,Dobrý ráno" zdraví nás Vendula s hrnkem v ruce a sedá si mezi nás. Děkuju Pane Bože.

,,Dobrý" odpovídáme nastejno.

Následně se pouštíme do společné debaty. Postupem času se k nám připojují i ostatní. Až na Jonáše ten stále spí.

,,Jo, vážně jsem byla opilá jen dvakrát" odpovídám Martymu a on na mě třeští oči. Nikdy jsem na alkohol nebyla a včera jsem se opila teprve podruhé. I když ani nevím jestli se mému stavu dalo říkat opilost.

,,My tě fakt budem muset naučit žít líp" říká a ostatní horlivě kývají hlavou. ,,A pořádně ožrat!"

,,Říká člověk který by ani neměl pít" poukazuji na to jak nám před chvílí vyprávěl proč nesmí pít alkohol.

,,Jsme tu jak dlouho? Den a půl? A už tě miluju" směje se a já s ním. Je mi jasné jak to myslí. Tahle skupinka lidí mi k srdci přirůstá víc, než jsem vůbec čekala.

,,Jsme tu jak dlouho? Den a půl? A už tě nesnášim" říká David s falešným úsměvem.

,,Ty se učíš pracovat s humorem?" ptám se ho a věnuji mu další falešný úsměv. To co jsem řekla mi ani nijak vtipné nepřišlo ostatním ale očividně ano, jelikož se místností rozezněl hlasitý smích společně s tleskáním. ,,Ale neboj, mám na tebe stejný názor"

,,Vy jste fakt dvojka" poukazuje Dominik na naše chování se smíchem.

,,Plánujete jít někam na oběd?" ptá se Sára.

,,Já bych šel" odpovídá jí Martin a já přemýšlím kam bychom mohli jít.

,,Kousek odtud je restaurace, tak tam by jsme mohli" oznamuji po chvíli přemýšlení.

,,Ale je svátek, chytrolínko" řekne kdo jiný než David.

,,Tam mají otevřeno i ve svátek, chytrolíne" vracím mu jeho oslovení a on mě probodne pohledem.

,,Fajn tak jedem" vyjekne Marty.

Všichni se jdeme nějakým způsobem připravit. Já odcházím do naší ložnice. Jonáš pořád spí, ten kluk je neskutečnej. Otevírám skříň a vybírám si oblečení. Rozhoduji se na modré džíny a černý svetřík. Vlasy nechávám rozpuštěné a nanáším si lehlý make-up.

,,Lásko" jemně s ním třesu abych ho probudila.

,,Hm?" odpovídá rozespale.

,,Jedeme do restaurace, jedeš taky?" odpovědí je mi pouze zakroucení hlavou ,,A nechceš něco přivést?"

,,Ne. Je mi hrozně špatně" řekne mi a já už se s ním jen rozloučím a z ložnice odcházím. Ocitnu se v kuchyni a zjišťuji že se v ní nachází David. Jakmile mě zaregistruje, protáčí očima.

,,Lásko. A nechceš něco přivést?" napodobuje můj hlas a já do něj šťouchnu loktem.

,,Blbečku" zasměju se a on taky. Beru z věšáku bílou prošívanou bundu, obouvám si černé tenisky a společně s Davidem odcházíme.

Doufám že se vám kapitola líbí <3 . Budu ráda za každý hlas a komentář🖇.

instagram- greyova_an