Mlha / Dorian

|23| again

,,Ale předem ti říkám, že jestli se chceš bavit o Jonášovi, můžeš rovnou zase odejít." řeknu rázným tónem. David se zasměje.

,,O tom jsem sice chtěl mluvit taky, ale dobře, vyhrabu druhý téma." rukou mu pouze pokynu aby pokračoval. Jsem si ale plně vědoma toho, že ho kvůli mým myšlenkám o mých nevlastních sourozencích, stejně moc vnímat nebudu.

,,Chtěl bych mluvit o tý noci, co jsme spolu odcházeli od Luthy." slyším jeho hlas, ale tak jak jsem předpokládala, ho moc neposlouchám. Vnímám že mluví, ale nejsem moc schopná rozpoznat co, říká. Koukám víceméně skrze něj. ,,Já, já-" drmolí a přeruší ho hlasitý křik ze spodního patra. Pohotově se otočím a rozcházím se dolů. David si povzdychne protože mi nejspíš nestihl říct to, co chtěl, ale jde okamžitě za mnou.

Moje hlava vymýšlela hned katastrofické scény, ale místo toho právě koukáme na Martina s Dejanem kteří do sebe mlátí polštáři. Vypadají u toho vtipně, takže se já i David, stojíc vedle sebe, začínáme potichu smát.

,,Řekneš mi to potom, jo?" šeptnu směrem k němu. Nevypadá moc nadšeně, ale souhlasí.

,,Proč se vy dva vůbec zase hádáte?" zeptá se jich. Oba oslovení s mlácením nepřestávají a místo toho do sebe začnou bušit ještě víc a mnohem víc se smát.

,,Štukys-má-zase-debilní-kecy!" vykřikuje a při každé odmlce do Martina znovu udeří polštářem. ,,A ještě k tomu mi ukradl zapalovač." zaječí znovu.
David se směje. A mě něco nutí to s malým, téměř neviditelným úsměvem sledovat.

Jeden z polštářů přiletí přesně mezi nás a oba nás to rozesměje. Zase se chováme jako děti. Ale občas je to potřeba. Občas je nutnost si zavzpomínat na dětský hrátky a neřešit problémy velkého, zlého, dospělého světa.

Já nakonec odcházím za Martym, protože David se s radostí přidal do polštářové války.

,,Proč tu vůbec není Jonáš?" zeptá se mě potom co ho s úsměvem pozdravím. Onen úsměv z mojí tváře opadává. ,,Vybal to." zkříží si ruce na prsou a zadívá se mi do očí. Něco už ví, ovšem jenom zlomek toho co jsem už řekla Davidovi. Pořád nechápu že jsem se se vším svěřila jemu. Ví to jenom on s Vendulou.

,,Nechceš jít alespoň ven?" Marty jen kývne a jakmile se oba oblečeme, rozcházíme se po zasněžené cestičce k lesu.

,,Neboj. Já tě soudit nebudu, to snad víš ne?" řekne hladíc mě jemně po rameni. Vděčně pokývám hlavou a začínám vyprávět. Vylívám ze sebe tím všechen ten vztek, smutek a bolest.

-

,,Proč jsi mi to neřekla dřív, Nino?" svěsí ramena stojíc naproti mně. Vypadá smutně, možná zklamaně.

,,Já-já nevím." odpovím roztržitě skleslým hlasem. Zatáhne mě do vřelého, láskyplného obětí, které mu opětuju. ,,Děkuju." špitnu a on mě stiskne pevněji.

,,Za co?" trochu nechápavě se zeptá a uchechtne. Za to, že tu se mnou jsi, kamaráde.

,,Za všechno, měl bys to slyšet." pomalu se z obětí odtáhnu a usměju se na něj.

,,Mám tě rád, kamarádko."

,,Taky tě mám ráda, kamaráde." oba se zasmějeme a Marty tuhle už skoro dokončenou debatu rozvine.

,,Myslíš si že tě podvádí?" optá se a mě tím trochu zaskočí. Doufala jsem že tohle téma už opustíme, ale očividně ne.

,,Asi jo." zamumlám. ,,Ale měl by mi dneska zavolat, a vysvětlit to. Tak uvidím."