Mlha / Dorian

|34| bullshits

,,No Jonáš možná, ale já teda určitě ne. Vždyť už tam přes půl roku nedělám." zasměje se, ale moje srdce v tuhle chvíli vynechá pár úderů. Dělá si srandu že? Tohle nemůže myslet vážně.
Tohle je nějakej hloupej vtip!

,,C-co?"

,,Počkej ty to nevíš?" zmateně se na mě podívá. Já jen zakroutím hlavou. Začínám si to všechno uvědomovat. To, jak pitomá jsem byla. Všechny ty kecy, co mi od Jonáše byly řečeny, a já jim věřila.

Věřila jsem že by se kvůli mně možná mohl změnit, že už to neudělá, že mě miluje, že já miluju jeho. Přitom moje city patří někomu jinému.

,,Před půl rokem, když Jonáš přestal spolupracovat a nevycházeli jsme s majitelem, jsem mu řekl že na to seru a našel jsem si jinou práci, a co tak vim, Jonáš to po asi měsíci sám neutáh, tak už tam taky není." srdce mi přestává snad definitivně tlouct, všechna slova mi zmrzla. Byly to jenom kecy. Řečičky co omýval furt dokola a já na to nepřišla. Dokonce jsem mu věřila i to, že všechny ty peníze co si ode mě "půjčil" -a nikdy nevrátil- potřebuje na novej strojek.

Nakonec jsem se mu hodila, proto se nechtěl rozejít. Měl u mě co potřeboval. Já za to nic nechtěla. Nebyl důvod.

Jsem přesvědčená, že se mi v posteli právě válí s jinou.

Já jsem taková kráva.

Vtrhnu do svého pokoje stále rozčílená z debaty s Filipem. Pro moje štěstí v chatě nikdo není, tak nemusím nikomu vysvětlovat co se děje.

Naštvaně házím do černé tašky oblečení z celého pokoje s představou, že se mi uleví.
Neulevilo.
S každým hodem, každým kusem oblečení, si vybavím nějakou naši vzpomínku. Začátky, kdy jsem byla vážně zamilovaná, až po uši.
První pusu, sex, představení rodičům.

Vzpomínala jsem na to ráda, teď se ale při oněch představách mračím a pohlcuje mě rozhořčení.
Všechno je to pryč a já se to ani nesnažím zachránit. Nechci to kurva zachraňovat, chci tomu idiotovi všechno říct, křičet na něj, ale hlavně, už ho mít pryč ze života.

Se zlostí si zavolám taxíka a přešlapujíc nohama, ze strany na stranu, na něj čekám před chatou. Musim do Prahy. Musim tohle konečně dořešit.

,,Proč tu stojíš? A proč máš ty tašky?" místo odpovědi se v duchu zaraduju nad přijíždějícím taxíkem. ,,Počkat, kam jedeš?" hlesne.

,,Domů." odpovím mu stroze a otevřu dveře od auta. Ráda bych ti to řekla, Davide, ale mohl by sis to přebrat jinak, jak tě znám.

Koutkem oka akorát vidím jeho překvapenej výraz, ale naložím si věci do auta a sednu si do něj. Okýnkem se na něj podívám, jak rozhazuje nechápavě rukama.

,,Můžete mě odvést do Prahy, prosím?" prohodím k řidiči pořád koukajíc na Davida venku.

,,Uvědomujete si že to bude pěkně drahý?" podívá se na mě skrze zrcátko s úšklebkem.

,,Jo."

,,Zaplatíte mi i zpáteční cestu?" otočí se.

,,Bože jeďte už!" holt si připlatim. Do Prahy prostě potřebuju, a tohle je asi nejjednodušší cesta.

Proč?

Zní zpráva od Davida.

Udělal jsem něco já?

Musím jen něco vyřešit.
Ty jsi nic neudělal.

Kvůli tobě to není. To bych tu spíš zůstala, kvůli tobě. Chápeš ne? Záleží mi na tobě. A ty špatný rozhodnutí neděláš jenom ty.

Měla bych napsat Vendule. Vyťukám proto rychlou a stručnou zprávu, kterou odešlu a dál sleduju přírodu za okýnkem. Snažim se u toho rozdejchat vše, co se za poslední hodinu událo.

...

Plácla jsem se přes kapsu. A to hodně. V životě by mě nenapadlo, že bych tolik za jednu jízdu taxíkem mohla utratit.

Zdvihnu hlavu, abych viděla na naše
-spíš už jen moje- okno. Svítí se.
Takže je doma.

Rozpačitě se snažím trefit klíčem do zámku, povede se mi to ale až na několikátý pokus. To kvůli vzteku. Pořád mi proudí v žilách.

Během chvilky už odemykám i bytové dveře. Vzteku je ve mně ještě víc. Mnohem víc. Chtěla jsem jednat v klidu, ale okolnosti mě vytáčí do nepříčetna.
Tohle v klidu nepůjde.

Věděla jsem to. Není tu sám. Není v práci kam už půl roku "chodí". Nenechal toho.
Jsou tu totiž boty. Dámský boty. Který nejsou moje.

Tašku shodím naštvaně z ramene přímo na zem. V bytě je ve své podstatě ticho. Jediné zvuky vycházejí z ložnice. Nejsou to jen tak ledajaké zvuky. Zvuky které jsem slyšela již před pár dny z vedlejší ložnice. Bolely ale mnohem víc než tyhle.

Dveře, zpoza kterých se ozývá vzdychání otevřu. Ani nejsem překvapená. Cestou se mi pod nohy připletla podprsenka, která taky nebyla moje.

Všechno tohle bolí Jonáši, ne ale víc než Davidovy činny.

Tohle mě sere, tamto mě mrzí. Je to ale pryč.

Oči obou spočinou na mně.
Jonáš přestane líbat brunetu pod sebou a zaměří se na mě, asi aby zjistil jestli se mu to nezdá. Do očí se mi -i přesto že tušim, že se mi uleví- nahrnou slzy.

Zbystří a dojde mu, že se mu nezdám. Okamžitě se postaví a peřinou se zakryje. Bruneta po jeho levici udělá to samé.

,,Nino, já ti to vysvětlim!"

,, A co mi řekneš? Že si na ní omylem spadl? Že se změníš? Že to není tak, jak to vypadá?" vybalím na něj rychlostí blesku. Na tyhle kecy vážně nemám sebemenší náladu.

Mlčí, a tak si dál jedu to svoje.

,,Podvádíš mě, už minimálně půl roku. Se mnou seš vlastně jenom proto že nemusíš chodit do práce, kterou vlastně už ani nemáš, a chodit do ní nemusíš protože já všechno zaplatim, co? Půl roku mi vykládáš píčoviny, že máte hodně práce, nebo že jdeš za Filipem. Přitom už studio nemáte, Filip pracuje jinde a tebe půl roku neviděl. Já se pak dozvim že je něco jinak a tak se mi nakecají další sračky, řekne se mi že mě miluješ a je to spravený. Jsi ubohej Jonáši. Je konec, čemuž se snad ani nedivíš, ne? Jsi totální idiot kterej si nezaslouží nic jinýho než pykat." vychrlím. Moje rychlost snad připomíná Eminema, divím se tomu i já sama.

,,Nino, já-" Co já? Co já? Co mi řekneš?

,,Jonáši, sbal se a vypadni, tady už vážně nebydlíš a tuhle" ukážu na dívku ležící v posteli která pořád jen zmateně čumí. Připomíná mi slepici. ,,tu si vem s sebou." odfrknu si.

Bylo to rychlejší než jsem čekala.
Pár slz jsem uronila, ale spadl mi ze srdce obrovský kámen. Je to velká úleva.

,,Zešílelas?"

Já?! Nejsi tu ten šílenec spíš ty?

Kapitola, která měla vyjít dnes odpoledne, ale vychází až teď v 22:07, přesně : D. Opět jsem to usekla zrovna teď. Výhružný dopisy tedy očekávám )).

Každopádně, Jonáš jde konečně pryč! Hurá! Vím jak jste se na to těšily, děvčata, a věřte mi, že já taky : D.
No nic, nebudu vás dál zdržovat, doufám že kapitola potěšila, přeju klasicky hodně štěstí a dobrou noc!
Miluju vás <3.
-an.