Mlha / Dorian

|5| almost

,,Nechci do tebe rýpat, ale asi nejsi v pohodě" poukazuje na můj momentální záchvat vzteku vážným hlasem. Normálně bych asi ocenila že se mi někdo snaží pomoci, ale teď mě to akorát tak vytáčí.

,,Nejsem no" odpovídám mu vztekle s velmi velkou dávkou sarkasmu. Nakonec mi ale dochází že za to mimořádně on nemůže. ,,Promiň. Je to těžký, a..." snažím se mu nějakým způsobem omluvit.

,,To je dobrý Nino, já to chápu" řekne a jakmile vysloví moje jméno projede mnou vlna něčeho co nedokážu popsat. ,,Co se ale vůbec děje?" ptá se na něco na což jsem mu před tím nechtěla odpovědět. Teď mi ale něco radí abych to udělala.

,,Je to těžký, ale prostě peníze dokážou zničit hodně věcí. I rodinu" rozhodnu se nakonec to něco alespoň z části poslechnout. On mi odpovídá výrazem jenž by se dal popsat nějak jako "Rozumím ti" a já mu věnuji úsměv. První reálný úsměv.

Já odcházím dovnitř zatímco David ještě venku kouří. Jakmile si mě všimnou dívají se na mě lítostnými pohledy. Sakra, nejspíš je poznat že se mojí matce opět povedlo mě rozbrečet. Já mým výrazem dávám najevo že se o tom nechci bavit což oni naštěstí respektují.

,,Máma?" zeptá se potichu Vendula. Já jen kývnu hlavou a ona mě chytí za ruku na důkaz toho že je tu semnou. Ona jako jedna z mála lidí ví jak to všechno bylo.

***

Je půl šesté ráno a já nemůžu spát. Mou hlavou teče proud myšlenek. Myšlenek na všechno možné. Nejvíce ovšem opět kolem mé matky. Jednou mi zavolá a mě to způsobí tohle... Potichu se zvedám z postele abych nevzbudila Jonáše a rozcházím se do koupelny. Dívám se na sebe v zrcadle. Upřímně? Vypadám strašně. Mám opuchlé oči a zarudlý obličej. Nakonec ze sebe shodím pyžamo a vlézám do sprchy jenž jak už jsem zmiňovala, je pro mě útěk od reality. Nechávám na sebe dopadat kapky horké vody a stojím tam možná půl hodiny. Půl hodiny jen bezmyšlenkovitě stojím pod tekoucí sprchou a hypnotizuji loupající se omítku na stropě. Po té asi půl hodině vylézám a omotávám kolem svého mokrého těla ručník. Opět se pozoruji v zrcadle naštěstí už nevypadám tak hrozivě. Oblékám se a odcházím do chodby kde na sebe navlékám čepici, bundu a obouvám si boty. Mým záměrem je jít se projít. To je totiž věc která mi dokáže vyčistit hlavu než cokoliv jiného. V telefonu otevírám Spotify a zapínám svůj playlist. Do uší nasazuji AirPods a potichu odcházím v mém zájmu totiž vážně není abych někoho vzbudila.

Je kolem čtvrt na sedm což znamená že je venku ještě tma vzhledem k momentálnímu ročnímu období. Je nejenom tma, ale i mlha a mimo to i strašná kosa. Chvílemi spadne pár vloček nebo nějaká kapka deště, ale mě to vůbec nevadí. Ba naopak, tohle ponuré počasí mě vždycky spíše uklidňovalo než znervózňovalo.

Mojí hlavou opět proudí myšlenky tentokrát se mi ale promítá každý pěkný zážitek mého života.

Téměř hodinu procházím lesními cestičkami až dojdu na své nejoblíbenější místo, chodila jsem sem spíše jako malá, ale stále to tu mám strašně ráda. Nejvíce jsem na tohle místo samozřejmě chodila s babčou.

Sedám si na zem, která je promrzlá, a čekám na východ slunce. I přes tu mlhu byl dost pěkný, ale musím uznat že bez ní by byl lepší.

Nakonec přicházím domů a opět je vzhůru za jedna osoba. Proč pořád David...

,,Kdes byla?" ptá se a dívá se na mě jako na mimozemšťana.