Mlha / Dorian

|15| touch

,,Čus kámo." zdraví se a já se bez jakéhokoliv slova přesouvám do kuchyně odkud je ale slyším.

,,Co ten beat? Už to máš hotový?" ptá se David Jonáše. Jejich rozhovor mě moc nezajímá a proto se radši věnuju vyndavání nákupu.
Na chvíli se otáčím do centra dění, neboli do obýváku, a pozoruju Davida jenž si povídá s Jonášem nejspíš o beatu který už několik dnů, možná týdnů, tvoří.
Jediné co mě znepokojuje je Davidův výraz jakým se na Jonáše dívá. Dalo by se to přirovnat ke mně když jsem jako malá byla nucena jíst koprovku.

,,No dobře, tak já půjdu." je poslední věc co slyším než David vejde do části kuchyně. ,,My se ještě večer uvidíme." usměje se na mě a pomalu odchází. Vřelý úsměv mu opětuji a Jonáš za ním zavírá dveře.

,,Jak to že se večer uvidíte?" ptá se podezíravě a opírá se zády o linku.

,,Jdeme k Vláďovi i s Vendulou a tak." odpovídám mu. Beru do ruky zeleninu a vkládám ji do lednice. Jonáš mě prudce chytne za ruku a ještě prudčeji za ni zatáhne čímž mě otočí k sobě.

,,Co děláš?" řeknu rázným tónem a snažím se z jeho sevření vykroutit.

,,Proč jsi mi to neřekla?!" propaluje mě pohledem jako by skrze mě chtěl propálit dvě syté díry a tlačí mně na lednici.
Pomalu se mě zmocňuje strach protože se ke mě takhle nikdy nechoval a nevím co mám od něj čekat.

,,Dozvěděla jsem se to až dneska, a možná že kdybys byl taky někdy doma, tak bys to věděl!" vykřiknu a trhnu sebou tak, že svou ruku z jeho sevření vytrhnu, a propaluju pohledem tentokrát já jeho. Jeho výraz vypadá vyděšeně. Zjevně tohle chování nečekal.

,,Co ti zase je? Jsem se jenom zeptal." nevěřícně kroutí očima a já hypnotizuju pánvičku ležící na sporáku.
Že bych ho tím přetáhla?
Ne, to ne. Taková nejsem. Ani bych mu nedokázala ublížit.

,,Zeptal?" nevěřícně se uchechtnu. ,,Dobře, tak až se tě budu chtít na něco zeptat, udělam to stejně. Díky za radu." chystám se odejít ale jeho ruka mě opět zastavuje.

,,Počkej. Promiň." tlačí mě ke zdi a zpříma mi hledí do očí, zase jakoby v nich chtěl vypálit díru.
Snaží se mě uchlácholit slovem promiň, ale tentokrát ne. Teď se mu to nepovede.

,,Uhni." odstrčím ho od sebe a rychlím krokem kráčím do ložnice, kde si lehám do postele a nad svým chováním se sama divím. Nikdy jsem mu nedokázala oponovat, ale něco se ve mě zlomilo, a najednou to bylo.
S Vendulou toho bude asi ještě hodně na řešení.

***

Je právě čtvrt na šest a já se začínám připravovat.
Sedím u stolu, hledím do zrcadla a na svůj obličej nanáším tenkou vrstvu make-upu, pokračuju gelem na obočí, pudrem, linkami a nakonec nanáším řasenku společně s leskem na rty.

V pití alkoholu nejsem úplně až tak znalá, ale už tak nějak tuším že pít na lačno, je největší zlo, takže proto právě otevírám lednici a zmocňuji se kuskusu z předešlého dne. Nic extra, ale alespoň něco.

Už najedená přecházím do koupelny a útokem beru kulmu, kterou si následně vlním vlasy.

Na telefonu shledávám čas jít se obléknout, a tak pádím ke skříni. Vytahuji černé džíny a svetr s odhalenými rameny, jenž je bílé barvy, a zastrkávám ho do džínů.

V chodbě si oblékám černé boty, péřovou bundu jenž je zbarvena do tmavě hnědé a mísí se s červenou, a čepici jelikož je venku snad mínus dvěstě padesát šest stupňů.
Následně už jen zamykám byt a vydávám se za Vendulou.