Mlha / Dorian

|30| fog in front of the eyes

Prázdnota ve mně pořád přetrvává a tak jenom sedím na zemi, vedle postele mezi haldou oblečení, a sjíždím pohledem zeď. Nemám co jiného na práci.

Noc byla strašná, vzbudila jsem se asi třikrát s uslzenýma očima a bolestí na hrudi. Asi se mi zase zhoršuje astma. Zhoršuje to každá stresová situace, a momentálně je ve mně hodně stresu. Zároveň ale i vzteku.

,,Vypadáš strašně." zkonstatuje Sára, po mém příchodu do kuchyně. "Děkovně" se na ní usměju a začnu si připravovat čaj, se kterým se zanedlouho vydávám zpátky k sobě do ložnice, přičemž si všímám co se nachází na stole v obýváku. Rozsypaná tráva a zbylá lajna. Koukám že to tu včera žilo. Pro sebe si jen zakroutím hlavou a zmizím na schodech.

Opět zapluju do svého pokoje, přičemž si při zavírání dveří všimnu že David zrovna vychází. Rychle ale zabouchnu, abych ho nemusela vidět, nechci.

Pořád se ve mně perou pocity, jedna strana křičí jak si za to můžu sama a ta druhá že on je tu ten špatnej. Popravdě, nevím. Máme na tom podíl vinny oba, řekla bych.

-

,,Můžu?" ozve se za dveřmi po jemném zaklepání. Poznám že je to Vendula, a ta by vešla i kdybych řekla ne. Zakřičím tedy ať jde dál a pracně se vymaním z deky, ve které jsem seděla na balkóně.

V ruce má velikou mísu a lítostivě se na mě dívá. Nechápu to. Nemůže to přece vědět. To nejde. Spala, a David se určitě nepochlubil. Navíc jsem počítala s tím, že si nepamatuje mou včerejší snahu obhájit si, že mezi mnou a Davidem nic není.

,,Viděla jsem jí." obeznámí mě s hotovou věcí, díky čemuž poznám že si včerejšek evidentně vážně pamatuje a nebyl to jen výplod její -alkoholem omámené- mysli. ,,A i slyšela." znechuceně se zatváří což je dneska první věc která mě donutí k úsměvu.

,,Pojď si sednout." zamumlám žmoulajíc mezi prsty rukávy svého svetru. Usměje se a hned potom co z neznámých důvodů zamkne, si sedne vedle mě na postel.

,,Aby sem nikdo nelezl." zakývám hlavou na důkaz pochopení. Konečně se mi dostane pohled na obsah misky, a po zjištění že je plná ovocnýho salátu, se zlomyslně usměju.

,,Nedam, dokud neřekneš co mezi váma je!" misku, po které se natahuju dá dál ode mě a já se zašklebim. Vím ale, že bych jí to říct měla.

,,Musíš tak řvát? Nemusí to vědět celá chata." zasyčím podrážděně. Její odpovědí je vypláznutí jazyku a já se vrhnu do vyprávění celého příběhu.

-

,,Proč se o tom dozvídam až teď?!" zaječí naoko uraženě, potom co jí všechno povím. Sama nevím proč jsem jí to neřekla dřív. Jí přece můžu věřit, ne?
Asi jsem se bála, nejspíš i David. Pochybuju totiž o tom, že by to řekl někomu z kluků. Je to nepravděpodobný. V obou z nás asi dřímal strach z nepochopení.

,,Abych byla upřímná, kopu za tým David. Jonáše nesnášim co jsem ho poznala, a ty to víš. David je sice zajímavá osobnost, kterou je těžký pochopit a vycházet s ní, ale je to fajn kluk, tam uvnitř. A musí tě mít taky rád, protože o rodině, nemluví ani s Martinem a to jsou bráchové." tohle mě překvapilo. Musím se kvůli tomu sama sebe ptát, 'záleží mu na mně?'. Jaký by to bylo kdybych to mezi náma nechala zajít dál? Byli bychom spolu, nebo by mě odkopl po první společné noci, jako tu holčinu co jsem ráno viděla smutně odcházet? Dokázali bychom spolu vůbec být?
Pokaždé co jsme spolu byli jen o trochu déle sami, jsme se začali urážet, nebo líbat. Nedokážu identifikovat co by bylo kdybych to nechala zajít dál.

Nevím jestli to chci vědět.

***

,,Nechci tam jít." zamumlám naštvaně. Vendula mě tahá do hospody, mně se ale nikam krom postele nechce. Chtěla bych spíš domů. Být sama, bez Jonáše. Mít klid. Na chvíli neřešit ostatní. Jenomže místo toho jsem tady. Ale měla jsem to tušit. Mělo mi být jasné že to nebude krásnej výlet plnej radosti, že se prostě něco posere. Tak už to v životě je.

,,Nemůžeš se celej den válet v posteli, prostě jdeme. A zrychli, už teď na nás čekají." zavelí rázně a já to ponechám bez odpovědi. Nevím co bych na to měla říct. Jen trochu přidám do kroku.

,,Viděla už si dneska Davida?" otočí se na mě a vyfoukne z úst cigaretový dým. Trochu mě to nepříjemně zaštípe v očích, navzdory čemuž zamrkám.

,,Ne." hlesnu a zahledím se na svá chodidla, kterými odhrnuji sníh před sebou, ze strany na stranu. Proč se mě musí dneska všichni ptát na Davida? Jsem snad jeho máma? Ne, nejsem. Tak se mě na něj pořád neptejte. Křičí moje podvědomí.

,,Ráno zmizel, a když se vrátil, vypadal hrozně strhaně."

,,Mě David nezajímá!" zaječím a rozmáchnu naštvaně rukama. Nechci o něm mluvit. Pořád to bolí. A bolí to ještě víc když o něm pořád někdo mluví.

,,Dobře, promiň." zamumlá a odejde, protože v tu chvíli už jsme u ostatních. Já jdu pomalu za ní, přičemž mi jde Marty naproti. S utěšujícím úsměvem.

,,Vypadáš jako strašák, někdo by tě měl rozesmát." podotkne polohlasem tak, abych ho slyšela jen já. Pousměju se a dál se nevyjadřuji.

Pozdravíme se, přičemž se snažím nevnímat Davidův pohled a jdeme k hospodě, kam se mi pořád nesmírně moc nechce.

-
Konečně se mi podařilo proklouznout ven, abych si mohla dopřát chvilku klidu. Nemám náladu na sezení v přeplněné místnosti a poslouchat překřikující se hlasy, které mi jsou ve většině neznámé. Mám problém slyšet ten svůj, ve své hlavě, tak proč mám potom poslouchat ostatní?

,,Sakra." syknu si pro sebe, když se mi naskytne pohledu na Davida s holkou, jinou holkou. Stojí u zábradlí před hospodou, opírá se o něj a holčina se na něj s úsměvem kouká. Něco mu říká a on jen s úsměvem přikyvuje. Nevypadá to, že by si povídal s fanynkou.
,,Kurva, kurva, kurva." syknu znovu, když se na mě otočí. Něco na ni rychle vychrlí a ještě rychleji se vydá mým směrem.

A co dělám já? Utíkám. Nechci ho vidět, mluvit s ním. Tak se prostě rozběhnu pryč od něj. Nemám nejmenší šanci aby mě nedohnal, je o dost vyšší než já. Slyším za sebou volání svého jména, ale jen dál zbaběle utíkám. Jako dítě.

,,Do prdele Nino!" zakřičí a jeho dlaň se objeví na mém rameni, což mě donutí prudce zastavit na schodech, přes které jsem chtěla utéct.

,,Co se stalo?" zeptá se nechápavě a já jen vytřeštím oči.

,,Nic!" odpovím naštvaně, určitě ví proč ho nechci vidět, nehodlám mu vysvětlovat že jsem neskutečně naštvaná na nás oba, protože cítím to, co cítím. Trhnu sebou, což se mi neskutečně vymstí. Schody jsou namrzlé a já tak letím dolů.

Bolí mě ruka a asi jsem se uhodila do hlavy. Píchá mě v boku a mám mlhu před očima. Slyším jen Davidův hlas a cítím jak semnou lomcuje ze strany na stranu. Nepomáhá to, cítím že upadám.

Trochu se nám to dramatizuje, heh : ). Už se opět trochu dostávám do nálady, takže možná budu vydávat víc, nechci ale nic slibovat.
Mimochodem, u mě na profilu začala vycházet fanfikce na Yzomandiase, tak budu ráda když se podíváte🖤.
Miluju vás <3.
-an.