Mlha / Dorian

|35| bad dream

David

,,Jseš nic Davide, nechtěl jsem tě vidět." zařve. Tohle jsou slova co od tebe slyšim po patnácti letech co jsme se neviděli? Po patnácti letech, co jsem tě před mámou a chlapem, kterýho bych svym otcem měl nazývat spíš než tebe, obhajoval? Že jsem nic?

Já na tohle už nic neřeknu, jen bouchnu vchodovýma dveřma a běžim pryč. Tak jako to udělal před patnácti lety on.

Já si myslel že seš jinej, táto. Že to co máma a Roman říkají neni pravda. Že bys byl dobrej táta, akorát ses bál a pak nedostal tu příležitost tím dobrým tátou bejt.

Přitom tím dobrym tátou byl chlap, se kterým nemám geneticky nic společnýho.

Spocenej a vystrašenej vystřelim do sedu.

,Byl to jenom sen' uklidňuju se v hlavě. Už je to dobrý, už je to pryč.

Párkrát zamrkám, abych se víc probral a protřu si oči. Je teprve šest, ale už nejspíš neusnu.
Chvíli se proto snažím zabavit instagramem, ale nepomáhá to.

Mobil odhodim a sleduju strop nade mnou.
Zase ten debilní sen, ten co se mi zdál včera, byl mnohem příjemnější. Byl o Nině, která mimochodem včera odjela.
My odjíždíme taky, dneska, a já bych rád věděl, proč ona odjela už včera.

Ptal jsem se jí na to, ale odpovědi se mi nedostalo. Ani Vendula nebyla schopná mi říct co se stalo. Sere mě to. Jsem snad nějaký děcko, kterýmu se něco nesmí říct aby to někde neprokeclo, nebo mu to neublížilo?

Co se tak dá dělat v šest hodin ráno, aniž bych u toho vzbudil svoje, dejme tomu, spolubydlící, anebo musel jít ven?

Vymotám se z teploučký peřiny, navleču na sebe tepláky a sednu si ke stolu. Mohl bych něco napsat, to by byla nejproduktivnější věc, kterou dneska udělám.
K již otevřenýmu laptopu, si otevřu i poznámky v telefonu a nasadím si na hlavu sluchátka.

Beatů je v počítači plno, zaujme mě ale jenom jeden. Celej takovej trochu jinej, než je normálně můj styl.

Ale přesně něco takovýho momentálně hledam.
Celej si ho poslechnu a pak do něj začnu pomalu vpisovat a vnášet svoje myšlenky.

Vždycky píšu o tom, na co zrovna myslim. Teď je to fotr.
A Nina.

Všechny ty zlý sny, špatný pocity, pocit bezvýznamnosti, jeho závist že ze mě něco je. Omluva Nině, za to jak se občas chovam.
To všechno je v tomhle beatu do pár minut obsáhlý. Nazvu to Promiň. To je slovo co všichni někomu dlužíme.

Mámě, tátovi, holce kterou máme rádi, bráchovi, ségře, babičce, dědovi. Každej máme tohle slovíčko komu říct.

...

,,Podáš mi prosimtě tu nabíječku?" poprosí mě Vendula. Už balíme. Já s o něco lepším pocitem, něco jsem napsal. Něco na co jsem pyšnej a líbí se mi to. Ale i tak mam špatnej pocit, nikdo, respektive Vendula, mi nechce říct co se děje s Ninou.

,,Až mi řekneš proč Nina odjela."

,,Davide neser. A vůbec, co tě to tak zajímá! Kdyby ti to chtěla říct, řekne ti to sama." zabručí naštvaně. Chvíli čeká jestli jí tu nabíječku teda podám, ale nedopověděla, takže ne.

,,Dobře, vezmu si jí sama!" vzteky se pro ni rozejde a s ještě větším vztekem ji vytáhne ze zásuvky. Neumí ovládat emoce. Ale já taky ne. Tak radši držim hubu.

,,Jdeme ještě na cígo, jdete s náma?" zeptá se Štukys, když je mezi dveřma do obýváku, kde jsme já s Vendulou.

Oba jen zakýváme hlavou a já se rozejdu Martinovo směrem.

,,Co ti je vole?" otočí se na mě.

,,Nic." odpovim stručně. Nechci se o tom bavit. Co bych mu tak řekl?

,,Vyklop to."

,,Martine, ser na to! Stejně ti to neřeknu."

,,Tak se třeba poser." zamrmlá uraženě. No jo, chlapeček je uraženej. Dělá jako by mi on řikal všechno.

S kapsama v ruce dojdu na balkon a zapálim si. Všimnu si, že se na mě dívá Dom. Kývnu hlavou, abych se ho tím zeptal, co chce.
Zakroutí hlavou, jako kdyby mi chtěl říct, že nic nechce.

Proč na mě teda čuměl?

Chci už bejt doma.

Krátká kapitola, já vím, stejně tak vím jak dlouhá byla prodleva. Nemám teď jednoduchý období, ale už se to lepší a budu se snažit vydávat jednu kapitolu týdně, stejně jako u angel.
Doufám že vás příběh pořád ještě baví.
Mějte se krásně <33.
-an.