Mlha / Dorian

|39| like on a roller coaster

,,Mmm." zamumlá nesrozumitelně David vedle mě a vzbudí mě tím. Začíná se mi vybavovat celý včerejšek. Všechno co se včera stalo se mi přehrává před očima. Do prdele. Proč se to muselo stát? Proč je to mezi námi všechno tak divný?

V jednu chvíli jsme celkem dobří kamarádi, v tu další se líbáme, pak se navzájem nesnášíme a teď spolu ještě i spíme. Je to jako horská dráha. Jako kdyby jsme v ní seděli a každou chvílí byli buď nahoře, nebo dole.

Proč si navzájem tak ubližujeme Davide?

Rychle se vymaním z jeho ne-moc pevného sevření a začnu po pokoji hledat svoje oblečení, které na sebe postupně i navléknu. Mrzí mě to. Že teď uteču, napíšu mu že to byla blbost a budeme se na sebe zase dívat těmi pohrdavými pohledy. Ale tohle teď prostě nejde.
Nevím co chci, ale vím, že ti nechci ubližovat. Jenomže to asi dělám. Ty mně vlastně taky. Zkrátka si ubližujeme navzájem.

Včera jsem tohle celé udělala dobrovolně. Chtěla jsem to, strašně moc. Ale teď to zase vidím jako chybu. A vlastně ani nevím, jestli to chyba je, nebo ne. Jestli by nám to třeba spolu vydrželo... Jen vím, že teď to není správný.

...

,,Konečně." zabouchnu za sebou s úlevou dveře svého bytu a z nohou skopnu lodičky. Strašně mě z nich bolí nohy. Oceňuju slečny, které tuhle obuv nosí na denní bázi.

Doplahočím se do kuchyně, z lednice vytáhnu krabičku s jídlem, ohřeju ji a sednu si s tím na gauč k televizi. Mám strašnej hlad, taky aby ne, po včerejší noci...

Zapnu na Netflixu první blbost, která mi padne pod ruku a snažím se odreagovat. Zkráceně, nefunguje to. Vezmu proto do ruky telefon a chystám se napsat Davidovi.

Byla to chyba, nemělo se to stát. Zapomeňme na to, bude to tak nejlepší. Promiň

Je mi to líto. Mám strach, že jsem mu svým chováním opět ublížila. Říkal přece, že to nebral jen tak, že to pro něj něco znamenalo. Že jsi to bral celkem dost vážně.

,,Víš...z mojí strany tam jsou nějaký city. Nebylo to pro mě jenom tak. Asi jsem to bral i dost vážně." zní v mojí hlavě Davidova slova.

No a já zase říkala, že už to odeznělo. Že už k tobě nic necítím. Vážně jsem si to myslela, ale teď už vím, že jsem to zkoušela sama sobě nalhat. Ta noc pro mě něco znamenala, ale nedokážu určit co. Nevím co chci, to je ten problém. A tak tím ubližuju nám oběma. Pořád je mi s Davidem strašně dobře, ale pořád je tam to ale.

Z toho všeho přemýšlení mě vytrhne zvuk příchozí zprávy. Rozsvítím displej a pro mé překvapení mě nečeká zpráva od Davida, ale od Sáry.

nepodnikneme něco? Vendula je někde s Dejanem a Martin s Davidem jeli za mamkou. Takže jenom my dvě? Kafe, oběd?

Na tváři se mi rozlije úsměv. Tohle potřebuju nějaký rozptýlení. Přestat myslet na to, co se stalo a užít si den se Sárou.

Jasně, tak ve 2 na Čerňáku u metra?

Budu tam <3

Sice to mám na Čerňák metrem asi třičtvrtě hodiny, ale chodíme tam rády.
Než se však jdu jakkoliv připravovat, zkontroluju ještě chat s Davidem.

Zobrazeno

Doslova minimálně dvě minuty na ono slovo upírám svůj pohled. Jak mi na tohle mohl dát zobrazeno? Co třeba alespoň ,dobře' nebo něco na ten způsob?
Zničehonic zobrazeno zmizí a v chatu se začnou pohybovat tři tečky, které vyobrazují, že David zrovna píše.

Ok, dobře, chápu

Taky si mohl odpovědět trochu rozvinutěji. Ale pořád je to lepší než to zobrazeno.

Narozdíl od něj mu zprávu alespoň lajknu a s těžkou hlavou se jdu připravit na setkání se Sárou.
Pořád mám ale něco jako černé svědomí, kvůli svýmu chování.

Ahoj, tentokrát ne po tak dlouhé době. Kapitola je zase krátká, ale budu teď nejspíš vydávat kratší. Vyhovuje mi to víc, než vždycky psát a psát dokud nemá kapitola alespoň tisíc slov. Budu psát podle toho jakou budu mít náladu a tak <3.
Snad se kapitola líbí, doufám, že jste přežili první školní den, užili si prázdniny a přeju hodně štěstí! <3
PS: začala jsem vydávat novou fan fikci na Nik Tenda - jmenuje se Křídla Temnoty a je to trochu jinačí, než co jsem doteď psala, ale trochu víc z mého života, tak se můžete podívat - snad vás třeba zaujme.
-An