Mlha / Dorian

|16| remorse

Slyším vibrace telefonu, a ano, přesně tenhle zvuk mě dokáže vzbudit.
Pomalu otevírám oči, snažíc se nahmatat svůj telefon. Okamžitě se ale lekám potetované ruky objímajíc můj pas.

Vystrašeně se otáčím, což způsobí bolest mé hlavy, a najednou se dívám na spícího Davida a najednou se mi barvitě vybavuje včerejšek. Líbali jsme se.

To ne, tohle se nemohlo stát. To není možný, to bych neudělala.

Nadzvednu peřinu a trochu si oddychnu při zjištění že jsem plně oblečená, sice v Davidově oblečení, ale oblečená.

Telefon vedle mě pořád vibruje což mě vytáčí až neskutečným způsobem vzhledem k mé abnormální bolesti hlavy. Konečně se ale dokopu k tomu se na telefon podívat, volá mi máma. Zase. Lepší chvíli si vážně vybrat nemohla. Telefon úplně vypínám a snažím se dostat z Davidova sevření doufajíc že si nic nebude pamatovat.

Pomalu vstávám z postele a tiše kráčím pryč z ložnice. V obýváku nalézám svoje oblečení a okamžitě se soukám do džínů, na převlékání trička neni čas.
Co nejrychleji se obouvám beru bundu a s tichým zaklapnutím dveří běžím pryč.

Jsem na sebe neskutečně naštvaná. Jak jsem to mohla udělat? Jak jsem mohla podvést Jonáše, ještě k tomu s Davidem.
Ráda bych například tvrdila že to byla jedna nevinná pusa, ale neskutečně bych lhala. Nevinný to totiž vážně nebylo.

,,Do hajzlu!" zakleju tiše když si uvědomím že nemám klíče a proto jsem vlastně trávila noc u Davida. Nuceně tedy zapínám telefon, jenž mě okamžitě bombarduje hromadou zpráv o zmeškaných hovorech, což se ale snažím ignorovat.

,,Nenechala jsem u tebe včera klíče?" píšu zprávu Vláďovi u čehož doufám že už je vzhůru.

,,Jo. Jestli je chceš tak přijď pod okno, hodim ti je." odpovídá mi téměř okamžitě a mně spadne velký kámen ze srdce.
Odpovídám už pouhým "Dobře, hned jsem tam." a co nejrychleji se k němu vydávám.

***

Konečně se dostávám domů, a pan uražený, neboli Jonáš, tu samozřejmě není. To bych po něm totiž chtěla moc.

Sotva zavřu dveře a už propukám v hlasitý pláč. Ani nevim proč brečim. Jestli je to protože mě tak moc mrzí že jsem, tak nějak, podvedla Jonáše, nebo to že jsem se líbala s Davidem, a nebo proto že jsem zoufalá.
Jediné co vím, je že nutně potřebuju horkou vanu, nebo se dočista zbláznim.

Svlékám se u čehož se mi napouští vana v níž se skrývá klid. Plno klidu. V ruce svírám jeho tričko které, i přesto že jsem v něm spala, voní po něm.

Zapínám si svůj oblíbený playlist na Spotify a lehám si do vyhřáté vany ve které se mi po chvíli podaří trochu uklidnit.

Své tělo zabaluj do černého, huňatého županu a s turbanem na hlavě kráčím do kuchyně. Moje tělo totiž zachvacuje hlad, otevírám tedy lednici a po chvíli se zmocňuju ještě nepřipraveného lososa.

Po jeho přípravě se najím a ulehám na gauč kde se zachumlám do deky a na televizi zapínám Někdo to rád blond, což je jeden z mých nejoblíbenějších filmů vzhledem k tomu že je to strašná oddechovka.

Moji mysl to ale na moc dlouho nezabaví. Výčitky mám pořád, a nevím jestli je pro mně větším stresem to, že je možný že si to David bude pamatovat, anebo to, že se po tom nebudu moct Jonášovi ani podívat do očí. Má se vrátit dnes večer takže mám ještě celkem dost času na rozmyšlení mého chování. Nejlepší by bylo kdybych se chovala pořád stejně, ale bojim se že to prostě nepůjde. Že mě výčitky pohltí natolik že se nakonec ještě prořeknu. David si to ale taky vůbec nemusí pamatovat, takže budu držet hubu.

Co když si to pamatovat bude? Co když za tím uvidí něco víc, prořekne se, nebo to Jonášovi řekne záměrně a zničí nám tím vztah který si tak moc snažim udržet.

Otázkou je, jestli má cenu si ten vztah držet.

A nebo si to pamatovat nebude a budeme se k sobě chovat úplně stejně jako předtím. Urážet se, nadávat si, jako by se nic nestalo.

,,Něco sis tu nechala..." přesně takhle zní zpráva od Davida která mě před chvílí vyrušila z rozjímání u filmu. V tom spěchu jsem tam nechala tričko i podprsenku.

Zachvacuje mně neskutečná úzkost protože pravděpodobnost že se mu to nevytratilo z hlavy se zvyšuje.
Zprávu si nejsem schopna ani zobrazit proto radši telefon odkládám stranou a snažím se zapomenout či uklidnit.

,,Sice pořádně nevim jak se to sem dostalo, protože mám ze včera úplný okno, ale jestli chceš dovezu ti to." čtu druhou zprávu a padá mi obrovitánský kámen ze srdce, jenž by se dal přirovnat k velikosti obchoďáku na Chodově. Ale nic si nepamatuje, což je momentálně mojí největší záchranou. Výčitky mám pořád, ale tisíckrát menší. Zní to sice hrozně sobecky, ale to už je život.

,,V pohodě, někdy si to vyzvednu. Dneska nemám čas." odepisuju mu okamžitě s, dalo by se říct, rozzářenýma očima.

Moje nálada se zvedla o snad milion procent což mě donutilo jít uklízet. Nějak si tím pročistím hlavu a aspoň tu konečně nebude takovej bordel.

Uklízím už asi hodinu, ale stále mně to neodprostilo od myšlenek na něj. Nějakým způsobem se mi ten včerejší incident líbil. Vzpomínám si na jeho měkký rty a potetovaný tělo.

,,Dobře." odpovídá mi jednoduše na zprávu jenž jsem mu poslala.

,,To tričko musim někam schovat." šeptnu si pro sebe. Zase ho držím v ruce. Přisunu si ho k nosu a nasaju z něj vůni. Následně ho ukrývám do nočního stolku, nejdebilnější skrýš, ale je zaručený že tam se Jonáš nepodívá.

Tahle část měla vyjít už dnes odpoledne ale nějak jsem nestíhala, tak ji tu máte takhle na večer <3.

Mimochodem, už máme tisíc přečtení za což vám moc děkuju :) , a Hvězdy se blíží k jedenácti tisícům což jsou neskutečný čísla. Díky moc!

Uvidíme se příští týden🤍!