Mlha / Dorian

|18| rescue

Nina

Jonáš jako klasicky není doma, ale tentokrát vím kde je. Šel s Davidem do studia, což jak už jsem stihla pochytit znamená: Něco nahrát, ale hlavně se pořádně ožrat. Takže ho můžu čekat někdy kolem oběda.

Ale děsí mě to, bylo by to v pohodě kdybych se nelíbala s Davidem, mám totiž strach že i když mi psal že si včerejšek nepamatuje, mohl mi lhát a momentálně už všechno, kousíček po kousíčku, slepičí Jonášovi.

Bože já jsem taková kráva. Jak jsem to jenom mohla udělat...
Prakticky jsem ho podvedla a teď dělám že nic. Taky mám teď mnohem větší potřebu mu vyznávat lásku, o které si však nejsem jista jestli ji doopravdy ještě cítím.
Když si totiž vzpomenu na polibek s ním, je to úplně něco jinýho než to, co je mezi mnou a Jonášem.

Byli v tom city a emoce. Něco co jsem už dlouho necítila.

Občas ale musí city stranou.
Prostě, co když to Jonáš zjistí? Co bude dál? Rozejdeme se?

Nebo mi řekne že mu to nevadí? -To určitě ne.

A co když z něj vypadne něco ve smyslu "Já tě taky podvedl." ? To by mě asi rovnou mohli převážet do Bohnic.

Nebo možná taky ne. Možná bych to vzala dobře. Možná by to bylo nejlepší řešení.

-

Napouštím si horkou vanu, která by mi nějakým způsobem mohla vyčistit hlavu.
No, spíš se jenom potřebuju vybrečet, i když se to strašně příčí mojí povaze. Hlavu už mám totiž vyčištěnou běháním.

Opět zapínám písničky přes Spotify a ulehám do horké vody.

Okamžitě mě pohlcuje úzkost, díky čemuž se mi strašně svírá žaludek. Upadám do zadní části mozku, kde se skrývají depresivní myšlenky.
Pár let jsem už takhle nemyslela, ale dneškem ty roky asi doženu. Totálně netušim co momentálně cejtim, je to mix všemožných emocí, ale ani jedna není dobrá či radostná.

Je to provinilost? Nebo se prostě cítim uvězněná ve vztahu ve kterým nevím jestli chci bejt?
Nejspíš je to oboje.

Z hluboka se nadechnu a na pár sekund se potápím pod vodu.
Je tam takovej klid a ticho.

Ticho který mě jako jedno z mála nestresuje, je to to příjemný ticho. To ve kterým se cítíte bezpečně a bezstarostně. To kde chcete zůstat déle než to jen jde.

Tato bezstarostná chvíle mi samozřejmě netrvá moc dlouho, jelikož mi dochází dech a utopit se nedokážu, respektive ani nechci, musím se z vody vynořit.

Nahlas vydechnu a z mých očí se proudem začnou valit slzy které po sobě na mém mokrém obličeji zanechávají rýhy od zbývající řasenky.

,,Proč já?!" zašeptám zničeně stále ležíc ve vaně a přemýšlejíc zda-li mě tenhle pocit někdy opustí.

Proč jsem prostě nemohla zavolat Vendule? Vyslechla bych si pár urážek o tom jak strašnej kazišuk jsem, ale předešla bych tím tomuhle. Nemusela bych to řešit. Neležela bych kvůli tomu právě teď ve vaně s nestabilními emocemi a nepřemýšlela bych o tom o čem právě přemýšlim.

-

,,Ahoj!" křičím s předstíraným nadšením potom co zaslechnu zaklapnutí dveří. Snažím se vypadat normálně, nezničeně, neprovinile. A hlavě nevystresovaně.

,,Aahoj." prodlouží svůj pozdrav a slyším jak pohazuje boty na botník.
Nádech, výdech, klid.

,,Copak vaříš?" zeptá se přehazujíc si ruku kolem mého pasu. Vypadá klidně, jako by nic nevěděl. Všímám si natrženého obočí a pár menších modřin po jeho namodralém obličeji.