Mlha / Dorian

|4| are you okay?

Že jdu s ním mě zrovna moc netěší. On ale naštěstí nemluví a jakmile přicházíme k menšímu parkovišti, David odchází do svého auta.

,,Hele nakonec budu muset jet s někým z vás. Protože Jonáš nejede" oznamuji Vendule a hypnotizuji displej svého telefonu na němž se totiž nachází zpráva od někoho od koho bych to rozhodně nečekala. Moje matka.

,,David jede v autě sám, takže pojedeš s ním" řekne což mě donutí odtrhnout pohled od telefonu. Tohle nemůže myslet vážně.

,,Přeskočilo ti?" vyjeknu a třeštím na ni oči.

,,Proč?" ptá se mě nechápavě.

,,Já ho nesnášim. Nechci s nim jet v jednom autě. Ještě k tomu sama" kroutím hlavou a ostatní se mi smějí za což je zabíjím pohledem.

,,Tak můžeš jít pěšky" pokrčí rameny.

,,Zabiju tě Vendulo, zabiju" říkám když se rozcházím k jeho autu. Vendula společně s ostatními se smějí. Přicházím k bílému Mercedesu a snažím se rozdýchat dvě věci. To že mě opět kontaktovala moje matka a to, že musím jet v autě s Davidem. Otevírám dveře a on se na mě pobaveně dívá.

,,Tak prej jedeš semnou" směje se. Já se snažím ho ignorovat a do auta nastupuji. Svůj telefon pořád křečovitě svírám v ruce. Nechci se na tu zprávu podívat, vážně ne.

,,Jo, a jsem z toho vyloženě nadšená" naštvaně a ironicky mu odpovídám.

,,Hele já z toho taky nejsem odvařenej"

,,Tak už radši jeď " jak jsem řekla tak udělal. Mým úkolem bylo ho navigovat, ostatní jeli za námi. Můj telefon nepřetržitě cinkal a po chvíli mi oznamoval i hovory. Já však každý z nich típla.

,,Hele někdo se ti asi snaží dovolat" říká se smíchem. Já ho s ním nesdílím.

,,Ty jo, nekecej!"

,,Počkej, teď jako mimo nějaký naše hádání. Jseš v pohodě?" zeptá se a nejspíš se mi snaží pomoct. Já jsem ale tvrdohlavý člověk a moc často si od někoho radit nenechám.

,,Jo" dívám se na telefon, ale stále nejsem dostatečně odhodlána na přečtení oněch zpráv. Nějak tak tuším že se v nich bude nacházet něco o mých sourozencích které ani neznám a hlavně jsou moji nevlastní. Tyto myšlenky mě přivádějí k jiným myšlenkám tentokrát na moje dětství. Které nebylo úplně růžové. Přesněji černé asi jako plíce šedesátiletého kuřáka.

,,Doprava nebo doleva?" ptá se David čímž mě vyruší z přemýšlení nad mým dětstvím.

,,Doleva" oznámím. Telefon nakonec vypínám a schovávám do kapsy. ,,Kráva" tiše si povzdechnu a až pak mi dojde že nejsem sama.

,,Lidi už mě nazývali různě, ale krávo mi ještě nikdy nikdo neřekl" říká celkem frustrovaně ale neodtrhne oči z silnice.

,,Kéž by to bylo na tebe" ironicky se uchechtnu.

,,Povídej" nejspíš mu je jasné že něco není v pořádku. Jenže já nevím jestli se mám svěřovat zrovna jemu.

,,Nevím jestli to mám říkat zrovna tobě" vydechnu a uvelebím se v sedačce.

,,Jak myslíš" řekne trochu uraženě což mě ale nijak netrápí.

,,Mimo to naše hádání, neber si to špatně, ale prostě se nerada otevírám lidem kterým nevěřím" řeknu a snažím se na něj usmát, což je tisíckrát těžší než jsem si myslela. Proto můj obličej vypadá dost kysele.