Království vlka II: Pouta

23. Návraty

„No tak, zpomalte, oba dva," zvolala teta Anna. Stála u svého stolu a pohledem těkala mezi Benem a Sam.

Oba se k ní vřítili do kanceláře a jeden přes druhého se překřikovali. Absolutně nedávali smysl, a i když se je Anna snažila uklidnit, bylo to marné.

„Sammy," ozval se Caleb, který byl i s Daniilem v kanceláři, když se oba sourozenci vřítili dovnitř.

Brunetka se nemínila uklidnit, jen ze sebe valila salvu nesmyslných slov. „Sammy," zopakoval znovu, načež jí chytil za ramena. Cítil ze strany jejich pouta šok, strach, ale i naději... Bylo to tolik pocitů najednou.

Sam naštěstí procitla. Dotek vždycky pomohl.

Zakroutila hlavou. „Pro-promiň," dostala ze sebe roztřeseně.

„V pořádku. Zhluboka se nadechni a řekni, co se děje."

S tím jí lehce stiskl za ramena. On sám byl z těch jejích pocitů značně vykolejený, ale snažil se vypadat klidně. Stačilo, že vyšilovali Ben se Sam.

„Oni... oni..."

„Sammy klid," řekl tichým a klidným hlasem. „Zhluboka se nadechni," zopakoval. Sam ho tentokrát poslechla. Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

Když je znovu otevřela, střetla se s pohledem Calebových blankytně modrých očí. Slabě se na ni usmál a pohladil po tváři. Sam se do jeho dlaně vděčně zapřela, jenže pak si vzpomněla, proč vlastně přišli.

„Calebe, naši rodiče jsou naživu..." vydechla tiše.

V kanceláři se rázem rozneslo hrobové ticho.

Sam a Ben se snažili vysvětlit ostatním, na co přišli. A každý z nich to snášel jinak.

Daniil měl ve tváři šokovaný výraz, Caleb zase nevěřícně kroutil hlavou, kdežto teta Anna byla hluboko pohroužená do vlastních myšlenek, ve tváři nezúčastněný výraz.

„Ale to je šílené!" ozval se Daniil. „Proč se tedy nevrátili zpátky? Nebo o sobě aspoň nedali vědět? Proč vás vůbec nechávali s cizími lidmi? A mají ti lidé s vámi vůbec nějakou spojitost?"

„Já si vlastně myslím, že ano..." ozvala se Sam. Teta Anna k ní zvedla pohled, ale jako kdyby její tvář postrádala jakoukoli emoci. „Když mi Ben ukázal fotku té ženy, byla jsem si jistá, že jsem jí už někde viděla. Nejdřív jsem si myslela, že se mi vybavilo něco z mé minulosti, ale pak jsem si uvědomila, že je to trochu jinak. Pamatuju si ji totiž odtud..." s tím vytáhla z kapsy svých kalhot fotku a podala jí tetě Anně. Daniil nakukoval přes její rameno. Na fotce byla skupina asi dvaceti lidí. Všichni byli oblečení ve stejném oblečení – tmavé tepláky a bílá trika s nápisem Kamp Lupescu.

„Ta žena úplně vpravo dole," ozvala se Sam. Ani jeden nemuseli hledat dlouho. „A tohle je žena, kterou policie našla u vraku auta," tentokrát to byl Ben. S tím se natáhl a podal jim svůj telefon, kde měl staženou fotku oné ženy.

„Kdo je to?" ozvala se konečně teta Anna. Sam bylo jasné, že i když se tváří nezúčastněně, podle jejího roztřeseného hlasu poznala, že je to přesně naopak. Cloumaly jí emoce.

„To vlastně nevíme. Policii se sice podařilo zjistit jméno..."

„Ale?" zeptal se Caleb. I on byl z celé situace značně nervózní, ale většinu emocí vnímal zejména díky Sam.

„Ale její identita byla falešná."

Anna ke svému synovci zvedla překvapený pohled.

Ben přikývl. „Ano, mělo jít o jistou Hannu Marksovou, která žila v Texasu se svým mužem Malcolmem Marksem."