Království vlka II: Pouta

11. Tma a ticho

Netušila, jak dlouho tam stála. Minuty nebo vteřiny? Spíš jí to přišlo jako mučivé hodiny. Věděla, že se musí pohnout, že musí odvrátit svou tvář, ale nevěděla jak. Přišla si jak bezduchá schránka.

S posledními zbytky psychických sil se jí nakonec podařilo odvrátit zrak. Možná je už neviděla, ale věděla, že ten obraz z hlavy už jen tak nedostane.

Nejdřív udělala několik vratkých krůčků, pak několik rychlejších kroků.

Netrvalo to dlouho a dala se do běhu.

Nevěděla, kam jde, vlastně ani nevěděla, kde je nebo kdo je. Jen věděla, že musí jít dopředu. Nesmí se ohlédnout přes rameno... Musí jít dál. Věděla, že kdyby se otočila, rozpadla by se. V hlavě měla vymeteno, vlastně vůbec netušila, proč jí tolik bolí srdce. Byla tady jen jedna malá myšlenka. Ta, která jí nabádala, ať se už nikdy neotáčí za sebe.

Ve chvíli, kdy zakopla o tlustý kořen stromu a svalila se k zemi, procitla. Rázem jako by jí zaplavily veškeré vzpomínky a myšlenky a to vše najednou. To procitnutí bylo tak rychlé, že vykřikla bolestí. I když už ležela na zemi, přikrčila se ještě více.

Měla pod sebou cítit studenou zemi, měla cítit kamínky a tenké větvičky zarývající se jí do dlaní a tváře, nebo cítit tepavou bolest v koleni, které si narazila. Ale tahle fyzická bolest byla ničím v porovnání s bolestí, která drtila její duši. Z hrdla se jí ozval další zoufalý výkřik raněného zvířete.

***

V tu samou chvíli sedm mladých vlkodlaků, dosud vesele se bavících na královské večeři, najednou bolestivě zalapalo po dechu. Doktorka Libby vyskočila na nohy, když viděla Jima, který marně lapal po dechu. Oči měl vypulené, dech zrychlený a přitom se snažil uvolnit sevření kravaty na krku.

Libby vyskočila na nohy a pomohla mu rozepnout vrchní knoflík košile. Očividně to pomohlo, Jim se zhluboka nadechl a celé jeho tělo se uvolnilo z podivné křeče, přesto se jeho hruď zvedala v prudkých intervalech. Zrovna jako kdyby uběhl sprint pod deset sekund.

„Jime, co se děje?" zvolala.

Vlkodlak mlčel, jak se snažil rozdýchat několika vteřinový bolestivý zážitek.

Libby si ho zoufale prohlížela. Tohle snad ještě nezažila. Chtěla se vyptávat, ale u jejich stolu se objevila Joy a podle její bledé tváře a zrychleného dýchání, pochopila, že i jeho sestra si prošla podobným zážitkem.

„Libby," houkla tiše Joy, když unaveně dosedla na židli vedle svého bratra. Celá se třásla. „Něco se stalo," hlas měla tichý, roztřesený. „Taková bolest... já... nevím."

Libby k ní přiskočila a lehce s ní zatřásla. Joy mluvila z cesty.

„Babi," tentokrát to byl Robert. I on najednou vypadal unaveně. Přitom kolem pasu přidržoval Sniffa, který byl neuvěřitelně bledý – Libby si všimla krůpějí potu na čele. Sniffa z druhé strany zase přidržovala Harley a očividně i ona sama měla problém udržet se na nohou.

Doktorka vyskočila na nohy a pomohla jim posadit se.

„Sniffe, jak je ti? Bolí tě něco?"

Jmenovaný zakroutil hlavou, ale mlčel.

„Roberte?" otočila se směrem ke svému vnukovi. Ten už také seděl na židli. Pohled upřený někam do prázdna. „Co se stalo?" zeptala se zmateně. Jak bylo možné, že pětice vlkodlaků z ničeho nic pocítila něco, co ostatní ne?