Probudilo ji tiché klení. Rozlepila své unavené oči, jen aby viděla Joy, která se skláněla nad svým kufrem, ve kterém se zuřivě prohrabovala. Na sobě měla volné bílé triko a krátké šortky, na hlavě ručník stočený v turbanu. Chvíli ji trvalo, než pochopila, že Joy nejspíš zrovna vylezla ze sprchy. Několik vteřin na to si uvědomila, proč je vlastně se zelenookou vlčicí v jednom pokoji. S tichým povzdechem stočila svůj pohled do stropu.
Z očí ji skanula jediná slza, když se jí před očima promítl obraz Andrey a Caleba.
Rychle zakroutila hlavou. Nechtěla na to myslet...
„Ehm, dobré ráno," ozvala se Joy, která si všimla, že je Sam vzhůru, pohled upřený do stropu.
„Do-dobré ráno," odvětila chraplavě nazpět Sam. Celé tělo měla rozbolavěné, oči jí štípaly, v krku měla neuvěřitelně sucho. Skoro až měla dojem, že na ní leze nějaké nepříjemná chřipka. Nicméně si byla vědoma toho, že vlkodlaci tyhle problémy nemívají.
Snažila si vzpomenout, jak se vlastně dostala na pokoj. Ale poslední obraz, který si pamatovala, byli dva bývalí milenci v přítmí stromu. Pak nic, temno... Ač nechtěla, znovu sklouzla ke špatným vzpomínkám.
Jenže byli to opravdu bývalí milenci? Proč se ale přitom zahazoval s ní? Proč se o ni tolik staral? Proč o ni tolik bojoval? Copak toho pro něj neudělala tolik? Nebo on pro ni? Ani si neuvědomovala, jak křečovitě svírá svou přikrývku.
Na své ruce ucítila lehký dotek. Škubla sebou.
Pohled stočila na Joy, která seděla na okraji postele a starostlivě se na ni dívala.
„Jak se cítíš?"
Zmateně zamrkala. Správná otázka. Jak se měla cítit? Naštvaná? Zklamaná? Smutná? Spíš si ale přišla prázdná.
„Já... já nevím..." houkla tiše.
Joy si povzdechla. „Caleb... chce s tebou mluvit."
Přikrčila se, když zaslechla jeho jméno. V hrudi ji bolestivě píchlo.
Neřekla nic, jen zakroutila hlavou.
Joy si povzdechla, ale nepřemlouvala jí, za což byla ráda. „V noci za tebou několikrát byl, řekla jsem mu, že spíš." Sam sledovala, jak se postavila na nohy a zamířila k velké šatní skříni, kde se na ramínku houpaly světle zelené šaty, které si Joy přivezla na svatbu.
Joy si všimla směru jejího pohledu. „Půjdeš s námi?" zeptala se s lehkým úsměvem. Sam došlo, že nejspíš doufá, že jí třeba změna prostředí dodá energii, ale necítila se na to. Kdyby měla vidět znovu Andreu nebo Caleba...
Rychle zakroutila hlavou.
„Chápu," vydechla dlouze Joy. „Asi bych taky nešla, být tebou," dodala si pro sebe. Pak se otočila a podala Sam její mobilní telefon.
„Vím, že s ním nechceš mluvit, ale zavolej aspoň Benovi... Včera se ti snažil dovolat. Má o tebe strach."
„On o tom ví?" zeptala se nechápavě.
Joy přikývla. „My všichni," špitla tiše Joy, načež vklouzla znovu do koupelny.
Sam si chvíli hrála s černou krabičkou ve svých rukách, než se odvážila vytočit Benovo číslo. Vzal to po prvním zazvonění.
„Sammy," zašeptal tiše. Sam se do očí nahrnuly slzy, když zaslechla tu bolest v jeho hlase.
„Bene..." odpověděla nazpět, jenže tentokrát už slzy zastavit nedokázala. „On... on... já... viděla..."
ČTEŠ
Království vlka II: Pouta
Werewolf„Zlobíš se," on se neptal, on to prostě konstatoval. Střelila po něm pohledem. Chtěla křičet, ale když se podívala do jeho očí, nedostala ze sebe hlásku. Vyřeší vůbec něco křikem? „Calebe... já..." chvíli váhala se slovy. „Co ode mě očekáváš?" Zma...
