Království vlka II: Pouta

7. Dokázat, že je vlkodlakem

Když se ráno probudila, cítila se spíš utahaná a hlavně naštvaná. Rozlepila své unavené oči, jen aby zjistila, že je ještě poměrně brzy. Spala sotva pár hodin.

Jen co včera vyřídila Calebovi vzkaz, vrátila se na pokoj. Neměla vůbec náladu na táborák. Dala si další sprchu a hned zalehla do postele, ale nemohla usnout. Kolem třetí ráno pak dorazila Joy. Samozřejmě, že dělala, že spí, ale spánek se jí vyhýbal.

Podařilo se jí to později, ale mohla spát snad dvě hodiny?

Rozbolela jí hlava, když si vzpomněla, co včera viděla. Jistě, mohl to být nevinný rozhovor, ale copak se nevinné rozhovory vedou v přítmí, kdy si lidé zírají do obličeje z několika málo centimetrů? Určitě ne. Navíc, když si vybavil ten nepříjemný a pohrdavý výraz Andrey. Ukázalo se, že byla falešná. Věděla, že její milé přivítání byla jen přetvářka. Ale co víc ji ještě štvalo, byla Calebova reakce. Stál tam, neschopný slova. Vůbec se jí nezastal, ani neměl tu drzost se s ní spojit a vysvětlit jí to.

Nic.

Bylo ticho.

Měla chuť do něčeho praštit.

Raději vyklouzla z postele, popadla své věci a zamířila do koupelny.

O půl hodiny později scházela směrem od vily k lesu. Na sobě měla sportovní oblečení – elasťáky pod kolena, sportovní tričko a tenisky. Virginie je včera informovala, že kousek dál od vily se nachází cvičiště, které je volně k využití a rovněž, že se budou od rána konat veškeré možné závodní aktivity, mezi kterými byl i běh. A to teď nutně potřebovala – běžet a nad ničím nepřemýšlet.

Už od rána se cvičiště hemžilo vlkodlaky – někteří se zatím rozhýbávali, jiní už zvedali činky, a dokonce našla několik stanovišť, kde mezi sebou vlci zápasili. A to jak ve svých lidských tak i vlkodlačích podobách. Ušklíbla se – tohle nebylo nic pro ni. Nebyla typem bojovníka.

Zamířila skrze cvičiště až na opačný konec, směrem k lesu, kde bylo další stanoviště.

Na tabuli byl rozpis různých závodů – sprint, distanční závody, cross-country a další. Věděla, co si vybere. Potřebovala do sebe napumpovat adrenalin.

„Chci se zapsat na závod," řekla muži, který seděl za vratkým stolem a do papíru zapisoval jednotlivé závodníky. Muž k ní zvedl pohled. „Který?"

„Cross-country," odpověděla bez váhání.

„Vlk nebo člověk?"

„Cože?"

Muž vydechl. „Chceš běžet jako vlk nebo jako člověk?"

Kousla se do rtu. Možnost proměny byla lákavá, ale už si ani nepamatovala, kdy si naposledy zaběhala jako člověk.

„Člověk," odpověděla nakonec.

„Smečka?"

Zmateně na něj zamrkala.

Muž dlouze vydechl. Asi neměl moc trpělivosti. „Z jaké si smečky?"

„Ehm... já jsem tady se smečkou Alfy Caleba Heywooda." Technicky vzato nelhala – nebyla sice oficiálním členem smečky, ale byla tady přece s nimi, ne?

Muž k ní zvedl pohled, plný překvapení. Nic ale neřekl, jen si zapsal něco do papíru před sebou, načež se postavil a přešel k Sam. Černým fixem jí na ruku napsal číslo 52.

„Závod začíná v 9:00 přesně. Veškeré info i trasu najdeš na tady," s tím se k ní natáhl a podal jí kus papíru. „Upozorňuju, že během závodu je připraveno i několik nástrah, se kterými se musíš vypořádat jen v lidském těle – přeměna není dovolena a automaticky to znamená diskvalifikaci. Rozumíš?"