Království vlka II: Pouta

16. Volání smečky

Obrázek - Ben (Daniel Sharman)

Nakonec to dopadlo tak, že usnula. Několik hodin se přemlouvala k tomu, aby zavolala Benovi, ale pořád měla strach – i když přesně netušila z čeho. Určitě za to mohlo její pouto s Calebem, které ji naprosto rozhodilo hormony, jinak si to nedokázala vysvětlit.

Vzbudila se nad ránem a to jen díky nepříjemné noční můře. Přesně si ji nepamatovala, ale věděla, že utíkala lesem a někdo běžel za ní. Ještě teď měla dojem, že za sebou slyší tiché vzdychání a funění vlka, který ji ve snu pronásledoval. Unaveně si protřela oči, když jí pohled padl na telefon, který ležel kousek od ní.

Když ho popadla, všimla si několika nových zpráv – jak od Joy, která ji odpověděla na její zprávu, ale také přišly další od Bena i Caleba. Za tu dobu co zapnula telefon, neměla odvahu se podívat na Calebovy zprávy, ani si poslechnout jeho vzkazy.

Zakroutila hlavou a zhluboka se nadechla. Nemělo smysl víc zdržovat – vytočila Benovo číslo a rychle si přiložila telefon k uchu, než si to zase všechno rozmyslí.

Trvalo to poměrně dlouho, než to vzal – Sam už byla odhodlaná to položit, když se na druhé straně ozvalo šramocení. Zmateně zamrkala.

„Slíbil si, že mě necháš vyspat..." ozvalo se rozespale na druhé straně telefonu.

Sam si pro sebe vztekle zaklela. Podle všeho ho právě vzbudila a jak znala Bena, tak se natáhl pro telefon se zavřenýma očima a ani se nepodíval, kdo to volá. Až pozdě si uvědomila, že kvůli časovému posunu je ve Státech noc.

Povzdechla si. „Promiň Bene, nechtěla jsem tě vzbudit."

Na druhé straně bylo najednou ticho. Sam měla strach, že zavěsil, protože se na ni zlobí, ale když se podívala na displej, viděla, že hovor stále pokračuje.

„Sammy?" hlesl tiše Ben. „Jsi to ty?"

„Hm... Raději zavolám později, potřebuješ se vyspat."

„NE!" křikl hlasitěji. Sam vycítila, že se najednou probral. „Promiň, já... jsem moc rád, že voláš."

Sam seděla na posteli v tureckém sedu a když slyšela Benův hlas, musela se pousmát. Netušila, proč měla takový strach, že bude křičet. On o ni měl jen starost. Zastyděla se, že jim způsobila takové obavy.

„Sammy, jsi v pořádku? Kde jsi? Proč...?"

Věděla, že bude mít spoustu otázek, ale musela ho zarazit hned na počátku. „Bene... Bene..." zvolala podruhé hlasitěji, když pořád drmolil páté přes deváté. „Jsem v pořádku, nic mi není, ano? Všechno ti řeknu, jen mě musíš nechat mluvit."

„Dobře..." Slyšela v jeho hlase lehké zaváhání, ale nechal jí mluvit dál.

„Asi víš, co se stalo... co jsem viděla." V krku se jí udělal nepříjemný knedlík, když si znovu vzpomněla na Caleba a Andreu. Věděla, že o tom spolu mluvili, ale tenkrát nebyla zrovna v příjemném stavu mysli.

„Já vím, Sammy... A taky jsem ho praštil, jak jsem ti slíbil."

Sam to na tváři vykouzlilo malý úsměv. „Neměl by si bít svého Alfu, Benjamine," řekla káravě, přesto se stopou smíchu.

„Kvůli tobě, sestřičko, bych klidně praštil i krále."

Sam se znovu pousmála. Byla si jistá, že by toho byl schopný.

„Já vím a děkuju... Ale zpátky k tématu. Ten večer, kdy jsem ho viděla s ní, jsem ho hledala kvůli jinému důvodu. Chtěla jsem mu říct jednu skvělou zprávu."