Království vlka II: Pouta

19. Krok kupředu

Sam zalapala po dechu.

A pak udělala jednu jedinou věc, která jí zrovna napadla...

Naprosto bezmyšlenkovitě se k němu rozběhla a pevně ho objala. Ruce mu obmotala kolem pasu a tvář zabořila do hrudi. Zhluboka se nadechla. Zamotala se jí hlava z té nádherné vůně lesa, která z něj vyzařovala.

I když měla tvář zabořenou v jeho hrudi, musela se pousmát, když její objetí opětoval. Přitáhl si ji k sobě blíž. Dokonce jí zvedl v náručí, až jí nohy komíhaly několik centimetrů nad zemí.

„Sammy," zamumlal tiše, tvář zabořenou v jejích vlasech. Sam bylo jasné, že teď i on nasává její vůni.

Ani si neuvědomovala, jak moc jí tohle jeho objetí chybělo. Mohla by tak zůstat klidně i celé dny.

Jenže pak si uvědomila, proč vlastně v jeho objetí těch pár posledních dní nebyla.

Zamračila se. Její nadšení vystřídal vztek.

Musel nejspíš vycítit, jak v jeho objetí ztuhla, protože jí postavil na zem. Sam se od něj odtáhla na délku paží. On měl tvář zkroucenou v nepochopení, ona zase zuřivě krčila čelo.

„Seš pitomec, Calebe!" zahuhlala naštvaně, načež ho vší silou praštila do ramene.

„Uf..." zahuhlal bolestně a lehce si začal masírovat rameno. Alfa nealfa, Sam do té rány dala veškerou svou zlobu a sílu co mohla.

„Strašnej pitomec!" zvolala a znovu ho praštila. Tentokrát už slaběji. Tak nějak jí to pomohlo. Ulevilo se jí a ona se konečně uvolnila. Nejspíš potřebovala pořádně upustit páru. A to zejména Calebovým směrem.

Moc dobře věděl, že si to zaslouží, protože se vůbec nebránil. Proto byl značně rozladěný, když si ho znovu stáhla do náruče. Tentokrát se mu zavěsila kolem krku a Caleb poněkud zavrávoral pod tou náhlou změnou pohybu jejího těla.

Sam naštěstí celkem rychle ucítila jeho paže kolem svého trupu. Očividně se nemínil jejími změnami nálad rozhodit. Ona teda rozhozená byla – chvíli to byla zlost, pak zase euforie z toho, že ho zase vidí a drží ve svém náručí.

„Ehm," ozvalo se tiše za nimi.

Sam se zmateně podívala za své rameno. Rázem jako by ta bublina, ve které s Calebem byli, praskla. Nebyli tady spolu sami.

Ben, teta Anna, strýc Daniil i její bratranec Michail stáli u paty schodiště a zvědavě sledovali jejich přivítání.

Anna i Daniil se lehce usmívali, dokonce i Michail měl ústa zkřivená v lehkém úsměvu. Ben se tvářil poněkud překvapeně a zároveň zmateně.

„Čekal jsem spíš ránu do zubů, ale ta pecka byla taky dobrá," ozval se skrze myšlenky její bratr.

Sam nad tím komentářem protočila oči v sloup, načež od Caleba poodstoupila. On jí však nedovolil odejít nikam daleko. Propletl prsty své ruky s těmi jejími a přitáhl si ji blíže k sobě. V ruku v ruce pak společně zamířili blíže ke skupince u schodiště.

„Královno Anno, princi Daniile, ještě jednou děkuji, že jste mi dovolili vstup na Vaše území."

Sam se zamračila. „Vy jste věděli, že přijede?"

„Princi Calebe, vítejte!" ozvala se Anna, naprosto ignorující její otázku. Sam to bylo hned jasné. Samozřejmě, že to věděli.

Zamračila se.