Království vlka II: Pouta

15. Malé krůčky

Sam po svých slovech neměla odvahu se podívat královně do očí, i když vlastně netušila proč. Přesto se jí hruď podivně stáhla a do očí se jí zcela samovolně nahrnuly slzy.

„Jsi v pořádku?" ozvala se po chvíli ticha Anna.

Sam k ní zvedla zmatený pohled.

Anna se na ni dívala starostlivě přesto s lehkým úsměv na tváři.

„Já...asi ano," zahuhlala tiše. Spíš než odpověď to ale vyznělo jako otázka. Byla opravdu v pořádku? Moc se tak necítila.

„Samantho?"

Sam k ní znovu stočila pohled – neuvědomila, že zírá někam do dálky za její rameno. „Promiň, asi se zlobíš."

„Proč bych měla?"

„Lhala jsem ti..."

Anna se zasmála – upřímně a od srdce, díky čemuž se Sam aspoň trochu uvolnila. „Drahoušku, copak se ti můžu divit? Poznali jsme se sotva před třemi dny. I když bych si to moc přála, nemůžu čekat, že mi budeš ihned důvěřovat, ať už jsme rodina nebo ne.."

Sam se lehce pousmála nazpět. „Přesto jsi to aktuálně ty, komu můžu nejvíc věřit."

Anna se zamračila. Sam bylo jasné, že moc nechápe její slova a nemohla se jí divit. Jenže se to chystala změnit. Potřebovala s někým mluvit a i když byla pravda, že svou tetu moc dobře neznala, vyzařovalo z ní cosi známého, něco čemu mohla důvěřovat.

Tak jí nakonec pověděla všem. O Calebovi, o tom jak málem umřel, jak se stala jeho Spřízněnou duší, ale o i tréninku, o tom, jak jí zabolely všechny lži – nejen o tom, že byl zasnoubený, ale i to, že o tom smečka věděla. Když se nakonec dostala k tomu, když viděla Caleba, jak líbá Andreu, z očí jí tekly slzy. Naštvaně si je setřela hranou ruky...

„Promiň, poslední dobou brečím – na to nejsem zvyklá," řekla s úšklebkem. Snažila se odlehčit atmosféru, ale moc to nešlo. Slzy se jí z očí řinuly dál.

Anna rychle vyskočila na nohy a přisedla si na židli vedle ní. Chytla jí za ruce, které měla do té doby složené v klíně.

„Oh, holčičko," zahuhlala tiše. „Moc mě to mrzí. Za poslední měsíce sis prošla tolika věcmi."

Sam se smutně pousmála. „Jenže to není jen to... žila jsem v New Yorku, cestovala od jedné pěstounské rodiny do druhé, viděla umírat mou nevlastní mámu, starala se o alkoholika otčíma. Život pro mě nikdy nebyl procházka růžovým sadem, a tak nějak jsem si na ten život zvykla," dlouze vydechla. „Ale proč to tentokrát tolik bolí?"

Královna se na ni shovívavě usmála, načež Sam zakroutila hlavou. Vždyť se o tom před chvílí bavili. Bylo to prosté. „Protože jsem vlkodlak, že?" špitla tiše s pohledem upřeným na jejich spojené ruce. Královna to sama říkala, vlkodlak a člověk možná cítí stejně, ale některé jejich pocity jsou silnější.

„To je jeden z důvodů..."

Sam k ní zvedla překvapený pohled. „Bože... neříkej mi, že jsem něco dalšího... Upír? Démon? Duch?"

Královna s úsměvem zakroutila hlavou. „To ne, ale jsi Spřízněná duše."

Sam se zamračila.

Anna chvíli přemýšlela, jak se snažila najít ta správná slova. „Samantho, kolik toho znáš z naší historie?"

Sam pokrčila rameny. Něco málo věděla.

„Vyprávěli ti někdy o tom, proč je vlastně pět královských rodin?"

Sam přimhouřila oči. Něco se jí vybavovalo. „Bohyně kdysi dávno obdarovala svou mocí pět vlků – vůdců smeček. Každý z nich byl schopný proměnit se do lidské podoby."