Království vlka II: Pouta

3. Mimo dosah

Obrázek - Lori Heywoodová (Elizabeth Shue)

Druhý den ráno se probudila v jeho objetí. Venku ještě bylo šero, takže bylo brzy. Což bylo dost zvláštní, protože se nepovažovala za ranní ptáče. Něco jí ale nedovolovalo znovu usnout. Bylo to jakési podivné bzučení. Nebo snad vibrování? Chvíli ji trvalo, než jí došlo, že je to její telefon na nočním stolku, který se otřásal tichými vibracemi příchozího hovoru. Naštvaně se vykroutila z Calebova objetí a natáhla se po mobilu. Byla překvapená, že ho to nevzbudilo.

„Co?" zahuhlala rozespale se zavřenýma očima, když se jí podařilo hovor zvednout.

„No konečně," na druhé straně se ozval hlas Doktorky. „Připravená? Odjíždíme za deset minut."

Sam zmateně zamrkala. „Cože?"

„Odjezd za deset minut," zopakovala znovu.

„Eh..." zahuhlala Sam a pomalu se posadila. „My snad někam jedeme?"

„Ano, jedeme spolu do města. Mám tam nějaké pochůzky a potřebuju si zařídit pár věcí. Caleb ti to snad nevyřídil?"

Zamračila se. Ano, Caleb včera mluvil o nějakém výletu s Doktorkou do města, ale včera se jejich konverzace nakonec ubrala jiným směrem. Zmínku o výletu úplně vytlačila z hlavy.

Zasténala. „A to musíme jet tak brzy?" Na jednu stranu se jí nápad výletu moc líbil – jenže proč tak brzy ráno? Nutno říct, že usnula dost pozdě. Jak dlouho spala? Tři-čtyři hodiny?

„Máš deset minut," odvětila nazpět doktorka. Z telefonu se pak ozvalo jen tiché pípání.

Naštvaně se začala sunout ven z postele. Něco si mumlala pod nos.

Podle rytmu jakým bilo Calebovo srdce, jí bylo jasné, že už nespí. Přesto měl stále pevně zavřené oči. „Je to tvoje vina, šla bych spát jinak dřív." Praštila ho polštářem po hlavě. On, se stále zavřenýma očima, se na ni usmál. „Jenže to bychom pak nedělali všechny ty velmi příjemné věci..." Tentokrát už oči otevřel a vesele na ni mrknul. Sam se začervenala, když si vzpomněla, co všechno s ním prováděla, což u něj vyvolalo ještě širší úsměv.

Povzdechla si a raději zapadla do koupelny.

Jen se rychle osprchovala a na snídani popadla dvě cereální tyčinky. Doktorka už na ni čekala před domem ve svém novém Fordu.

„Takže kam jedeme?"

„Mám ve městě pochůzky a potřebuji také vyzvednout zásoby na kliniku. Cesta do města trvá něco přes hodinu, tak se klidně ještě prospi. Máme toho docela dost."

Přikývla. Byla teď ráda za jakýkoli odpočinek. Zabořila se do měkké sedačky nového auta a ještě předtím než vůbec opustili městečko, tak usnula.

Doktorka jí vzbudila chvíli předtím, než dorazily na místo. Slunce už zářilo na obloze a město se začalo zaplňovat auty a lidmi, kteří většinou pospíchali do práce. Sam rychle snědla dvě tyčinky, aby nabrala trochu energie a pak začalo to nejhorší martýrium v jejím životě.

Doktorka jí tahala od úřadu k úřadu, od obchodu k obchodu. Na oběd se zastavily v malé restauraci, kde si daly vynikající italské jídlo. I když se jim oběd protáhl, obě zamířily do dalších obchodů. Dokonce to došlo tak daleko, že jí Doktorka začala tahat i po obchodech s oblečením. Byla z toho dost překvapená, protože to byla většinou Joy, která měla zálibu v nakupování. Tentokrát to však byla Doktorka, která běhala mezi regály. Neustále si něco zkoušela v kabince, ale pravdou bylo, že si skoro vůbec nic nekoupila.