Království vlka II: Pouta

2. Pochyby

Nová kapitola je tady. 

V případě, že si chcete přečíst "necenzurovanou" verzi této kapitoly, přečíst si ji můžete v povídce - Z tajného šuplíku (rating 18+).

Budu ráda za komentáře/připomínky. 

---------------------------------------------------------------------------------------

Sam nakonec doprovodila Zaru na kliniku. Tobias sice protestoval, protože trénink ještě neskončil, ale ona ho ignorovala. I když se Zara bránila, že to nic není, ona to nemínila riskovat. Obě se přeměnily zpátky do svých lidských podob a vklouzly do oblečení, které měly odložené na okraji cvičiště. Zara měla trochu problém, ale Sam jí pomohla a celou cestu na kliniku ji podpírala. Ještě štěstí, že to nebylo nijak daleko. Nohu naštěstí neměla zlomenou, ale i tak měla vyvrtnutý kotník. To samé už se ale nedalo říct o jejím nose, který zlomený byl a bohužel začal špatně srůstat.

Zara vzlykla.

Sam ji povzbudivě stiskla za ruku. „Neboj, tolik to zase nebolí. Navíc, za pár hodin už to ani neucítíš. To já měla jednou zlomený nos jako člověk – holka, to mi věř, že bylo mnohem horší!"

Zara na ní upřela své velké hnědé oči, ve kterých se zrcadlily slzy.

„Opravdu?"

Sam přikývla a povzbudivě se usmála.

„Tak jdeme na to?" ozvala se Doktorka. Zara sebou lehce cukla, ale Sam jí pevně stiskla. I jí samotnou trhalo srdce, když viděla její čokoládovou pokožkou skropenou krví, ale čím déle to budou protahovat, tím horší pak hojení bude.

Zaře nejspíš ten úsměv a dotek pomohl, protože nakonec přikývla. Doktorka se naklonila blíže k ní. Sam věděla, co teď bude následovat.

„Dobře, Sam, chytni Zaru pevně za hlavu," postavila se za ní a ruce přiložila na její tváře. „Zaro, já ti teď přiložím prsty k nosu a napravím ti ho. Budu počítat do tří, ano?"

Zara jen lehce přikývla a pevně zavřela oči.

„Jedna... Dva..."

Místností se ozval výkřik, jak Doktorka zatlačila na její nos a znovu ho dívce zlomila. Potom ho párkrát opatrně stiskla, aby kost dostala na správné místo. To všechno trvalo sotva minutu.

„Hotovo!"

Sam si všimla, že si několik Zařin slz našlo cestu přes okraj.

„Jsi statečná!" řekla s úsměvem.

Zara se na ni pousmála a setřela si slzy z tváře. „Moc... moc děkuju," zahuhlala tiše. „Oběma."

Sam věděla, že by se měly vrátit zpátky k tréninku, ale usoudila, že bude lepší, když si Zara trochu odpočine. Odvedla jí do pokoje, který ještě před pár týdny okupovala ona sama. Zara usnula poměrně rychle, ale spíš to přičítala lékům na bolest, které jí dala Doktorka.

Když se vrátila zpátky do kanceláře, Doktorka seděla za počítačem a něco do něj zapisovala.

„Dnes sis vedle dobře," řekla po chvíli a zvedla k ní pohled.

Sam pokrčila rameny. Seděla naproti ní.

„Pár zlomenin jsem už viděla."

Libby se pousmála. „Nemyslím jen to. Dokázala si ji uklidnit. Byla docela vystrašená."

„Kdo by nebyl, když ví, že mu někdo úmyslně musí zlomit nos?"

Doktorka se ušklíbla. „Ale i tak. Roste z tebe výjimečná Luna."