Království vlka II: Pouta

10. Volání krve

Obrázek - Alfa královna Anna Volková  (Alex Kingston)

PS: Galerie byla aktualizovaná o nové fotky Alfa králů/královny. 

Užijte si kapitolu. 

Když o patnáct minut později stála před malou fontánou, uprostřed královské zahrady, srdce jí bilo jako splašené. Nebylo to tím, že utekla nenápadně Joy, ani to nebylo způsobené dusným počasím. Vlastně ani tím, že se má setkat v tmavém koutu zahrady s cizím člověkem. Bylo to spíše vzrušením. Princ Michail byl sice tajemný typ člověka, věčně zamračený a ostražitý, přesto z něj vyzařovalo cosi povědomého. Něco známého a poklidného. Byly to podobné pocity, které zažívala s Benem nebo Joy.

Ve snaze uklidnit své hlasitě bijící srdce, se rozhodla osvěžit. Shodila ze sebe boty, sedla si na nízký okraj fontány a namočila si nohy do vody. Voda dokázala nejen ochladit její rozehřáté tělo, ale i uklidnit rozbouřenou mysl.

Když za sebou uslyšela tiché kroky, zvědavě se otočila. Michail totiž nepřicházel sám. V rámě s ním kráčela i jeho matka – královna Anna. Sam se rychle otočila a vyskočila na nohy. Ani si neuvědomovala, že nemá boty. Na to byla až příliš nervózní.

Před ní stáli dva vrcholoví členové královské vlkodlačí smečky Evropy. Rychle se uklonila.

„Královno," řekla tiše. Stála rovně, přesto hlavu stále skloněnou na znamení toho, že před ní stojí Alfa, někdo nadřazenější než ona.

„Oh drahá, ráda tě konečně poznávám," ozval se hřejivý hlas, který Sam ihned poznala. Byl to ten stejný ženský hlas, který prvně slyšela v myšlenkách u táboráku. To s ní tenkrát Michail mluvil.

Sam zmateně zvedla hlavu. Královna i princ teď stáli přímo před ní.

Královna se zářivě usmívala, i princ Michail měl jeden koutek úst zvednutý v lehkém úsměvu, což u něj viděla zřídkakdy. Sam si zaujatě královnu prohlížela. Byla to žena ve středních letech, o něco menší než ona s oblejšími tvary. Obličej měla kulatý s jiskřivýma modrýma očima. Blond vlasy ji v malých prstýncích dopadaly na ramena. Na sobě měla dlouhé černé šaty bez ramínek doplněné nápadnými šperky, kterým korunoval obrovský safírový prsten na levé ruce.

Královna Anna k ní přišla blíže a lehce jí stiskla za ramena. Možná byla cizí, ale Sam ten dotek nevadil. Právě naopak – byl hřejivý a uspokojující. Vlčice kdesi hluboko v ní se najednou cítila uvolněně a velmi šťastně. Dívala se do jejích očí a byla tiše. Sam měla dojem, že královna čeká na to, že to bude ona, kdo promluví jako první, ale nevěděla, co má říct.

Královna to ale vyřešila za ní. Široce se usmála. „Ani nevíš, jak moc se podobáš své matce," špitla tiše.

Sam prudce vydechla.

Trvalo jí pěkných pár minut, než byla schopná ze sebe něco dostat. Celou tu dobu jen naprázdno otevírala ústa. V hlavě měla úplně vymeteno, jak v ní omílala jen tu poslední větu, kterou královna řekla. Nakonec z ní vypadlo jen tiché: „Cože?"

„Oh, drahoušku, máme si toho tolik co říct," zašvitořila královna. „Posadíme se?"

Ona sama se usadila na kamennou zídku fontánky. Pořád přitom držela Sam, takže ta se nechala jako hadrová panenka stáhnout vedle ní.

Zmateně na ni zamrkala.

Ani nevíš, jak moc se podobáš své matce. Ta věta jí neustále rezonovala hlavou.