Království vlka II: Pouta

8. Vlkodlačí princ

Obrázek - Michail Volkov (Luke Benward)

Když se dostala do cíle, udělala několik unavených kroků bokem a zhroutila se do vysoké trávy. Lehla si na záda, nohy pokrčené a tvář otočenou směrem k dusné obloze.

Co by teď dala za déšť, který by ji osvěžil.

Snažila se uklidnit své rozbouřené tělo – prudce se nadechovala, jak se snažila dostat do plic vzduch ze závěrečného sprintu a zároveň s tím se snažila potlačit nepříjemné pálení na levé noze. Ano, byla utahaná a celá rozbolavěná, ale zároveň s tím šťastná. Adrenalin jí ještě pulzoval v těle a ona se cítila zároveň i uklidněná.

I když to byl náročný běh, uklidnil její rozbouřenou a naštvanou mysl.

„Gratuluju," ozvalo se najednou nad ní hrubým hlasem. Zaregistrovala nad sebou něčí siluetu.

Zmateně zamrkala proti slunci, které se schovávalo za tenkou dekou mraků.

Chvíli jí to trvalo, ale rozpoznala ho hlavně podle jeho tmavě červeného trička. Blonďák stál nad ní a zaujatě jí pozoroval. Skoro by řekla, že měl koutek úst zvlněný v lehkém úsměvu.

„Ehm, díky?" řekla zmatně. „Ale neměla bych gratulovat já tobě? Mám pocit, že si doběhl přede mnou."

Pokrčil rameny. „To ano, ale tys byla první vlčice, která doběhla do cíle. A celkově čtrnáctá, což je ze 122 závodníků pěkný výsledek." Sam neušel jeho lehký přízvuk. Určitě to byl ten stejný muž, kterého slyšela ve své hlavě už včera.

„Uf," vydechla překvapeně, načež se vytáhla do sedu.

„Takže gratuluju," ozval se blonďák a natáhl před sebe ruku. Sam bylo jasné, že jí nabízí nejen ruku ke gratulaci, ale také jako pomoc. S díky ji přijala a on jí pomohl na nohy.

„Gratuluji vlčice!" ozvalo se náhle před nimi. Byl to ten muž, který je zapisoval na začátku. „Tímto ti předávám medaili za první místo v ženské kategorii." Zdálo se jí to nebo byl mužův hlas natěšený? Než se stihla vzpamatovat, tak se k ní natáhl a kolem krku jí nasadil širokou stuhu, na jejímž konci se houpala zlatavá medaile.

„Uhm, díky..." zahuhlala zmateně. Už kdysi medaili dostala – ale to bylo ještě tenkrát, když běhávala za školu na závodech. Tentokrát to bylo jiné.

S lehkým úsměvem vzala medaili do dlaní – nebyl nijak zvláštní nebo pěkná – obyčejná zlatavá placka s emblémem vlka uprostřed, přesto se její hruď dmula pýchou.

„Ještě, že jsem neskončila druhá," zahuhlala tiše.

„Cože?"

„No, za druhé místo se většinou dává stříbrná medaile. A to mi teda dneska stačilo," pohledem střelila ke své noze.

Blonďák nic neřekl, jen se zašklebil.

Z jejího rozjímání jí vytrhl hlas muže, který ji medaili předal. „Princi Michaile, tady je medaile pro vás za první místo..." už se natahoval směrem k blonďákovi, který ho ale mávnutím ruky zarazil.

Sam ztuhla. Opravdu ten muž řekl princi Michaile? Jako ten princ Michail? Vlkodlačí princ?

„To není třeba... Byl jsem v jasné výhodě, a-"

Jenže jeho proslov byl přerušený dalším hlasem. „Drahý Michaile, stále tak skromný. Závod byl určen pro všechny vlkodlaky a vy jste dokázal, že jste tím nejlepším. Tak nač ta skromnost?"