Království vlka II: Pouta

18. Vůně lesa

Věděla, že je blízko. Chtěla zrychlit, dostat se k němu co nejrychleji, ale nohy měla jako z olova. Myslela si, že to trvalo snad věčnost, než došla na okraj povědomé mýtiny.

Byla zpátky doma.

Barevné kvítí bylo pryč, mýtinu teď zahalovala tenká vrstva sněhu. Podívala se na oblohu nad sebou. Bylo sice zataženo, přesto cítila paprsky slunce, snažící se prodrat skrze tenkou clonu mraků. Dlouze vydechla... Bylo jí teplo. Cítila strůžek potu, stékající jí po zádech.

Stočila svůj pohled zpátky k mýtině. Ta tentokrát ale nebyla prázdná.

Několik kroků od ní stál Didier Laurent. Na sobě měl tentokrát černý slavnostní oblek bez klobouku. Dokonce i výrazné líčení chybělo. Skoro by řekla, že vypadal... normálně.

Natáhl před sebe ruku a zářivě se na ni usmál. „Čekám na tebe..."

Ani nevěděla proč, ale udělala několik kroků směrem k němu. Věděla, že by se od něj měla držet dál, ale netušila, jak to má udělat. Nohy jí vedly samy.

Když zastavila vedle něj, chytil obě její ruce do těch svých.

„Jsi nádherná," zašeptal tiše, načež jí přejel dlaní po tváři. Sam napjatě očekávala jeho dotek, ale když přišel, byla spíše zklamaná... Žádné vzrušení, žádný chtíč. Nic. Zmateně se na něj podívala.

„Začneme?" ozvalo se náhle vedle nich.

„Otče Petersi?" zamumlala tiše. Před ní stál otec Peters, kterého si pamatovala z nedělní školy, kam musela ve svých jedenácti letech pravidelně docházet, kvůli své velmi pobožné pěstounské rodině. Její docházka ale trvala sotva osm měsíců, než se přišlo na to, že pěstounská rodina přes den chodí do kostela na motlitby a v noci prodává v místních barech drogy.

Zmateně stočila pohled od kněze Peterse směrem k Didierovi, který měl na tváři stále ten stejný, neupřímný úsměv. Zmateně se otočila kolem své osy. Za nimi stálo několik židlí, na kterých seděli lidé, které znala. Teta Anna a její manžel Daniil, bratranec Michail, její bratr Ben a členové smečky Joy, Sniff, Robert, Jim, Cole, Courtney... Byli tady prostě všichni.

Svůj pohled stočila k Didierovi – na jejich spojené ruce. Něco bylo špatně.

Sam zmateně zamrkala, když jí došlo, že tady ale chybí on.

Caleb.

Pohledem sklouzla na své šaty, které byly sněhobílé, s širokou nabíranou sukní. Za ní se táhl dlouhý závoj.

Nervózně polkla – tohle byly svatební šaty.

Tohle byla její svatba.

Kousek od ní se ozvalo zmučené zasténání. Chtěla se otočit, ale nemohla se pohnout. Didier jí držel příliš pevně.

Jenže sténání se ozvalo znovu. Chtěla se za tím zvukem otočit.

Ne, ona se musela otočit...

Zhluboka se nadechla. Do nosu jí udeřila ta neuvěřitelně vábivá a nádherná vůně lesa, kterou z něj cítila.

Didierův úsměv se vytratil. Teď se mračil, tak jako i svatebčané.

„Pusť," křikla slabě.

„Jsi moje, Samantho... Jen moje," zahuhlal Didier. Jenže jí to bylo jedno. Jeho slova pro ní neměla význam. Nechtěla být jeho.