Království vlka II: Pouta

22. Ztracené vzpomínky

Dvakrát zaklepala. Netrvalo to dlouho a dveře se otevřely.

Ben zmateně zamrkal.

„Sammy," vydechl překvapeně. „Co ty tady? Kdy jste se vrátili?"

Sam se pousmála. „Ehm, no vlastně už ráno. Ale... ehm, byli jsme unavení, tak jsme se trochu prospali."

Bylo už pozdní odpoledne, do večeře nebylo daleko. Pravdou bylo, že když se ráno s Calebem vrátili z lesa, moc toho nenaspali. Místo toho se raději věnovali sami sobě – ve sprše, na gauči, v posteli... Lehce si odkašlala a raději stočila myšlenky jiným směrem. Bylo jí jasné, že se začíná červenat.

„A kde máš svou drahou polovičku?" zeptal se Ben mezi dveřmi. Sam neušel jeho lehký úšklebek.

„Řeší něco s tetou Annou a Daniilem. Říkala jsem si, že navštívím svého brášku. Můžu dál?"

Přikývl. „No jasně. Pojď."

Jeho pokoj byl podobný tomu jejímu – velká postel s nebesy, menší gauč s konferenčním stolkem, který měl aktuálně zaházený papíry. Notebook měl zapnutý.

„Pracuješ?"

Mávl jen rukou. „Jen nějaká seminárka do školy. Posaď se..."

Neváhala. Usadila se. Krabici, kterou přinesla sebou, si položila do klína. Dřív než stihla vůbec říct, co to je, ozval se on.

„Tak, jak se cítíš?"

Když viděla směr jeho pohledu, okamžitě jí došlo, o čem mluví. Sledoval její značku na krku.

Calebovu značku, jeho cejch.

Na tváři se jí objevil široký úsměv. „Vlastně dost dobře."

„Opravdu?" zeptal se nejistě.

Přikývla. „Ano. Najednou je to všechno jiné... takové... já nevím, jak to popsat. Snad jasnější? Zářivější?" dodala nejistě. Od té doby, co se s Calebem spojila v jedno, jako kdyby všechno zapadlo na správné místo. „I když to neumím přesně popsat, cítím, že je to správné. Tak to mělo být. Najednou všechny ty pocity, které jsem k němu cítila, jsou ještě výraznější, protože vím, že je stejně cítí i on."

„Ty to víš?"

Přikývla. „Ano, spojili jsme se v jedno. To, co cítím já, cítí i on. Třeba teď ti můžu naprosto jistě říct, že je nedočkavý."

Ben se zamračil, načež mu očima rychle problesklo pochopení. „No fuj. Já nepotřebuju vědět, co můj Alfa dělá s mojí sestřičkou," řekl teatrálně s velkým úšklebkem.

Sam se zasmála. „Ale no, tak nebuď takový puritán..."

Nejspíš chtěl něco říct, ale nakonec jen zakroutil hlavou a povzdechl si. Sam s ním sice nebyla spojená tak jako s Calebem, přesto poznala, že je něco špatně.

„Bene?" zeptala se nejistě, přičemž ho pevně stiskla za rameno. V krku se jí udělal nepříjemný knedlík.

Rychle zakroutil hlavou a na tváři se mu objevil lehký úsměv. Sam to ale moc nepřesvědčilo.

„Co se děje?"

„Ale nic," řekl. „Já jen..." Chvíli váhal se slovy. „No, myslíš, že to taky někdy zažiju?"

Sam nejdřív netušila, o čem mluví, ale když si všimla, že svůj pohled stočil na její značku na krku, došlo jí to téměř okamžitě.