Království vlka II: Pouta

1. Sama mezi vlky

Proplétala se mezi stromy. Neběžela naplno, protože to kvůli hustému porostu stromů ani nebylo možné, ale vydávala ze sebe to nejlepší, co mohla. Věděla, že jsou jí v patách, ale nemohla zastavit. Nevzdá se. Tu radost jim neudělá. Snažila se našlapovat opatrně, tak aby její tlapy nezanechaly v zemi žádnou stopu.

Přeskočila další pařez. Cítila, že jsou blízko, ale byla si jistá, že ne zase tolik, aby to nezvládla. Musela se ušklíbnout. Dnes to bylo hodně jednoduché. Neměli proti ní šanci. Chybělo sotva pár desítek metrů.

To zvládnu! Opakovala si pro sebe jako mantru. Byla tak nadšená z blízkého cíle, že si přestala hlídat své okolí. Najednou do ní udeřila nějaká síla a ona zakolísala. Nebylo to bolestivé, nicméně to stačilo k tomu, aby jí to rozhodilo. Jak široká tak dlouhá se rozplácla na zemi. Snažila se posbírat své rozhozené končetiny, ale bylo to obtížné. V jednu chvíli ztratila pojem o tom, kde je nahoře a kde dole.

Když se vzpamatovala, měla v plánu se rozběhnout znovu, ale najednou se překulila a k zemi jí přišpendlilo obrovské vlčí tělo. Zmateně zírala do nádherných blankytně modrých očí, tolik teď podobným těm jejím.

„Mám tě," ozval se v její hlavě Caleb.

Naštvaně zafuněla. Opravdu, když byla tak blízko do svého cíle? Právě totiž probíhal trénink. Sam se učila veškerým vlkodlačím dovednostem. Učila se jak přežít jako vlkodlak, jak bojovat jako vlkodlak, jak myslet jako vlkodlak. Pravdou bylo, že kvůli její tvrdohlavosti to s ní nebylo jednoduché, ale co taky čekat od někoho, kdo se proměnil teprve až ve svých dvaceti letech?

Sam byla unikát. Vlkodlačí gen se většinou probouzel kolem devátého až třináctého věku života, nicméně u ní to bylo dost později. Díky svým ne příliš hezkým vzpomínkám na minulost, svou vlčí část v sobě potlačovala příliš dlouho, což jí vlastně málem stálo život. A teď? Nemohla si vlkodlačího života nabažit. Tedy hlavně, když byla ve své vlkodlačí podobě. Cítila se svobodná. Nemusela nic řešit, o nic se starat... A ty pocity. Všechno bylo najednou tak intenzivní. Každý záchvěv listů ve stromech, každé pohlazení větru na její srsti, každá vůně linoucí se z lesa. Ano, vůně lesa... Ta nejoblíbenější věc, kterou zbožňovala. Ale nebyla to vůně lesa jako taková – tahle vůně byla jiná, pro ni více specifická, protože vycházela z něj. Vůně lesa po letní bouřce... Cítíte každé stéblo trávy, kůru stromů a listí, kterého se dotýkal teplý letní déšť.

A právě teď se jí veškeré chlupy na těle tetelily vzrušením, když tu vůni znovu cítila. Tmavě hnědý vlkodlak na ni zíral ze vzdálenosti několika málo centimetrů.

Caleb, vůdce smečky a její součást. Její lepší polovička. Nejen, že to byl on, kdo jí pomohl stát se vlkodlakem, ale byl to on, kdo jí naučil znovu žít. Celou tu dobu si připadala prázdná, ale s ním to bylo jiné. Cítila se chtěná. Byla něčí součástí.

Jenže nemohla tvrdit, že to bylo dokonalé. Caleb byl pořád Alfa a měl své povinnosti, do kterých ji nechtěl a pravděpodobně ani nemohl zatahovat. Mrzelo jí to, ale chápalo to. Tedy zatím. I ona cítila, že jsou určité věci, které jí vadí, že s ní nesdílí. Třeba to, že nemluví o své rodině nebo to, že jí zatím nepřijal jako součást smečky.

Ano, tohle bylo to, co jí v poslední době hodně tížilo na srdci. Snažila se, co to šlo. Učila se více než ostatní, trénovala více než ostatní, ale očividně to pořád bylo málo. Dle všeho musel vlkodlak projít určitým výcvikem, aby se mohl stát součástí smečky, ale kdy to bude v jejím případě? To jí nedokázal říct. Když se dostali k tomuto tématu, vždy všechno stočil jiným směrem. Někdy měla i dojem, že ani nechce, aby se stala členem jeho smečky. Tak proč jí pak říkal všechny ty krásné slova? O tom, že ji miluje? Že je jeho Lunou a jeho součástí? Cítila z jeho slov upřímnost, přesto tady bylo něco, co mu bránilo se posunout dál.