Cesta do minulosti ✔

7.kapitola

Udýchaně jsem se od Klause odtáhla, protože už jsem neměla téměř žádný kyslík. On si opřel svoje čelo o moje a já jsem dala svoje ruce za jeho krk. Hrála jsem si z jeho vlasy. Přišlo mi to roztomilé, jak dlouhé měl vlasy. Tohle jsem neměla udělat a byla jsem si toho plně vědoma. Myslím si, že Klaus si to uvědomil ještě víc než já.

,,Tohle bychom skutečně neměli dělat, Klausi. Co když se už zítra vrátím domů a uvidíme se až ta tisíc let?" zašeptala jsem tiše a konečně jsem pustila Klausovi vlasy a udělala několik kroků dozadu.

Klaus si promnul obličej. ,,Klidně na tebe těch tisíc let počkám. Nedělá mi to problém" zašeptal tiše.

,,Něco bys měl vědět, když se poznáme, tak budu mít přítele a skutečně ho budu milovat. Já nevím co budu cítit, až se znovu uvidíme. Jestli budu mít svoje vzpomínky, nebo nebudu na tu dobu, co jsem tu byla s vámi" zašeptala jsem tiše a upřímně.

Klaus si smutně povzdechl. ,,Přál bych si, abys měla svoje vzpomínky. Přál bych si, abychom byli spolu, až se znovu potkáme a neuvěřitelně moc bych si přál, abys s žádným blbcem nechodila" zašeptal smutně.

Potom však jeho pozornost upoutalo něco za mnou a celý se napnul. Když jsem se otočila, tak jsem tam uviděla Adriana, který nás zmateně pozoruje a každou sekundu má jinou emoci. Překvapení. Vztek. Nenávist. Smutek.

,,Ahoj, Caroline. Slyšel jsem, že se ti něco stalo a ty jsi zmizela na jednu celou noc. Jsi v pořádku?" zeptal se mě tiše a starostlivě si mě prohlížel. ,,Asi tě zajímá, jak o tom vím, že? Moje matka potkala Esther, jak si šla pro nějaké bylinky na tvoje mastičky, tak se nějak dostaly k tomu, že tě někdo unesl a zranil."

,,Je to pravda, ale jsem v pořádku. Klaus, Elijah, Kol, Finn a Rebekah společně s jejich rodiči na mě dávají velký pozor a chrání mě. Jsem jim za toho ohromně moc vděčná," v tu chvíli jsem se podívala na Klause a věnovala jsem mu velký úsměv. ,,Co tu vůbec děláš ty, Adriene? Myslela jsem, že bydlí dál."

,,Chtěl jsem jít za tebou, promluvit si a tak. Minule jsme si moc promluvit nemohli, protože jsi odešla někam s Niklausem a potom jsem tě už neviděl. Dneska už vím proč jsem tě nikde nepotkal. Mrzí mě to" zašeptal tiše, ale cítila jsem z jeho hlasu, že to myslí upřímně? Hned se mi vybavilo co mi o něm řekl Klaus. Že ublížil Rebece a několika dalším holkám. Co když ke mně budu jiný a já bych mu mohla pomoc, aby byl lepší.

Potom jsem si však vzpomněla, co se tu před chvíli stalo s Klausem a věděla jsem, že já nejsem ta, co mu pomůže, že mu pomůže jiná dívka, aby se změnila, ale pokusím se z něho dostat to nejlepší. ,,Vypadáš jako milý kluk, určitě máš dobré srdce," začala jsem. ,,Jestli chceš můžeme jít někdy ven a promluvit si jako přátelé."

Adrian se na mě šokovaně podíval. Potom se ke mně naklonil. ,,Jsi hodná holka, Caroline. Rád budu tvůj kamarád, ale něco mi slib. Nenech se touto rodinou zničit" zašeptal tiše a bez dalších slov odešel. Nenech se touto rodinou zničit? Jak to zatraceně myslel!

Potom jsem se znovu otočila na Klause. ,,Nemůžeme být spolu a moc dobře to víš, chci abys žil a byl šťastný" zašeptala jsem upřímně a z očí mi ukápla jedna slza, kterou mi hned setřel.

,,Já vím, Caroline. Já si pro tebe přeju to stejné, ale prosím nedrž se ode mě" zašeptal zoufale a já jsem přikývla. Pousmál se a to mi stačilo. Potom jsem už byla jenom v jeho objetí a ignorovala jsem dění okolo nás. Užívala jsem si společnou chvilku s ním. 

Kolik nám jich asi ještě zbývá než se budu muset vrátit do svoji doby?