Cesta do minulosti ✔

11.kapitola

Prudce jsem se probudila. Ležela jsem někde v lese. Panebože Klaus! ,,Zdravím, Caroline. Nemusíš mít obavy. Tvoje trápení co je s Klausem brzo skončí. Všichni si myslí, že jsi zemřela, takže tě už nebude hledat. Ty se však vrátíš do svoji doby a nebudeš mít žádnou vzpomínky na život s původní rodinou. Jen mimochodem nevrátíš se do přesného roku z kterého jsi přišla, vrátíš se do roku, kdy jsi poprvé potkala Klause, ale trošku jsem změnila budoucnost, minulou budoucnost si pamatovat taky nebudeš" přede mnou stála ta čarodějka.

,,Zlomím ti vaz!" zakřičela jsem a zjistila jsem, že mám zpátky svoje upíří schopnosti. ,,Jak jsi mu mohla toto udělat?" zašeptala jsem tiše, ale to už byla pryč a mě pohltila temnota.

*** 

Když jsem se probudila, tak jsem byla zpátky v době, kde byl Klaus ještě člověkem. Hned jsem ho uviděla seděl a plakal nad mým mrtvým tělem. Rebekah ho držela za rameno, ale taky plakala. Všichni brečeli. Jediný kdo plně nebrečel byl Mikael, ale v jeho očích byla ohromná bolest.

,,Neochránil jsem ji. Caroline je mrtvá," zašeptal zlomeně Klaus a já jsem se na něho podívala, chtěla jsem mu tolik říct, že jsem naživu, ale nemohla jsem a nejhorší je, že si nic z tohoto nebudu pamatovat. ,,Jediné co mě uklidňovalo, že jednou až se vrátí do svoji doby, že ji znovu potkám, ale já ji už nikdy neuvidím!"

,,Niklausi, pomstíme ji. Máš moje slovo. Caroline by si navíc nepřála, abys byl smutný. Přála si, abys byl šťastný a užíval si života" řekl smutně Elijah a měl naprostou pravdu. Tohle přesně jsem si pro Klause přála. Pro ně všechny jsem si to přála. 

Esther si povzdechla. ,,Měli bychom ji pohřbít" zašeptala tiše.

,,Půjdu natrhat nejkrásnější růže, které budu mít Caroline u sebe už navždy" zamumlala tiše Rebekah, utřela si slzy a pomalým krokem odešla, aby natrhala ty růže, které kvetly v jejich zahradě.

Finn si promnul obličej a povzdechl si. ,,Půjdu pomoc Rebece" zašeptal tiše a doběhl Rebeku.

,,Měl by sis jít odpočinout, Nicku" zašeptal tiše Kol.

,,Jak mě mohla opustit navždy, Kole? Já ji tak šíleně moc miloval" šeptal zlomeně Klaus a mně to lámalo srdce, tak neuvěřitelně moc. Udělala jsem pár kroků k němu a chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale nemohla jsem.

,,Prosím odpusť mi to, Klausi" zašeptala jsem tiše a znovu jsem upadla do temnoty, ale tentokrát jsem věděla co se děje. Přicházela jsem o všechny svoje vzpomínky na tuto dobu. Zapomínám na svoji lásku ke Klausovi. Prosím najdi mě a zachraň, Klausi.