𝙒𝙚 𝙢𝙚𝙩 𝙖𝙜𝙖𝙞𝙣

Část 1.

Jungkook

Už jsou to asi tři roky od doby co jsem neviděl Taehyunga. Ano počítáte dobře, je mi dvacet jedna let. Ale i po tak dlouhé době jsem nemohl zapomenout na nic z toho co se stalo. 

Asi týden po mém odjezdu jsem volal Nayeon a ona mi všechno vysvětlila od té doby mě hodně navštěvuje i se svou nejlepší kamarádkou Sanou a svojí malou holčičkou Tzuyu. Její- teď už manžel má prý moc práce. Musím říct, že Sana je to nejotravnější stvoření na světě. I když jí je už třicet pořád se chová jak nějaká pubertální holka. 

Taemin mě předtím vzal bydlet k sobě a doteď spolu bydlíme. Přidal se k nám akorát jeho přítel Minho. Někdy se cítím fakt hrozně když se na ně musím dívat, ale zvykl jsem si. Taky mi pomohl dostat se k jedné známé hudební společnosti SM, kde vlastně je i on sám se skupinou. Dokonce mám v ulici kamaráda- Yeonjuna, který se právě chystá na debut se skupinou TXT.

Dalo by se říct, že mi nic nechybí, ale chybí. Taehyung. Chybím mu taky? Zapomněl na mě? Má už někoho jiného? 

,,Kookie... Zase na něj myslíš?" zeptal se mě Minho a pohladil mě po zádech. Jen jsem kývnul hlavou na souhlas. ,,Víš... Dneska máme s Taeminiem výročí a tak bych tě chtěl poprosit jestli by jsi nemohl jít na pár hodin pryč z bytu." řekl a já se na něj otočil a s úsměvem přikývl. ,,Minho?" zavolal jsem na něj když odcházel z mého pokoje. ,,Copak?" zeptal se. ,,Nevadím vám tady, že ne? Kdyby jste chtěli tak si klidně najdu vlastní byt." řekl jsem. ,,Nevadíš tady nikomu králíčku. Nic si nehledej mám tě moc rád na to abych tě pustil pryč." řekl a objal mě. ,,Awww to bylo pěkné." řekl jsem se smíchem. ,,Pořád mě ale štve, že nejsem tvůj bias... Víš jak si tím Taemin navyšuje ego?" zeptal se a zasmál se. ,,Promiň, ale Taemin je prostě můj bias už od vašeho debutu a nehodlám to měnit." zasmál jsem se s ním. 

,,Už je osm. Tae se vrátí každou chvíli tak já už půjdu." řekl jsem a začal sbírat důležité věci jako třeba mobil a sluchátka a klíče. ,,Jsi zlatko." řekl Minho a dal mi malou pusu na líčko. ,,Já vím." usmál jsem se a už mizel z bytu.

___

Už to byly nejmíň čtyři hodiny co jsem venku. Byl jsem u Yeonjuna a teď se jen tak procházím městem. Najednou do mě vrazí nějaký běžící a stoprocentně brečící kluk. 

Dopadl jsem špatně na nohu a celá mě teď bolela. Kluk naproti mě dopadl na zadek a určitě měl naraženou kostrč. ,,P-p-promiňte." vykoktal ze sebe a já se na něj překvapeně podíval. ,,Jiminie?" zeptal jsem se a nevěřícně na něj hleděl. ,,Kookie." hlesl a i s bolavou kostrčí se ke mě přiblížil a objal mě. ,,Chyběl jsi mi." zašeptal mi do trička. ,,Ty mě taky." řekl jsem a přitáhl si ho blíž k sobě. 

Po nějaké chvíli jsme si sedli na nejbližší lavičku a chvíli si povídali. Zjistil jsem, že utíkal protože se pohádal s Yoongim a Hobim. Než stihl dopovědět proč tak k mám kluci úplně utahaní z běhu došli a Jimina si hned vtáhli do objetí. ,,Promiň Minie. Milujeme tě a nemělo to vyznít takto. promiň. Mluvil Hoseok který si mě ještě nevšiml, Yoongi na mě zase pořád kouká jak na ducha. 

,,Emm Hobi..." začal Yoongi a ukázal na mě. 

Po všem vysvětlování a vítání se jsme se dostali až k mojí bolavé noze a já nakonec řekl, že si zavolám odvoz a tak tady se mnou čekali zatímco jsem psal zprávu Minhoovi.

Ten do deseti minut přijel. 

Hned vyběhl z auta a klekl si před lavičku na které jsem seděl. ,,Kookie, je to moc špatné? Můžeš chodit? Ne radši to nezkoušej vezmu tě domů a zítra k doktorovi." začal rychle mluvit Minho a vůbec si nevšímal kluků vedle mě. 

,,To je dobrý Minho. Jen jsem s tím nechtěl jít až domů." řekl jsem. ,,Vyděsil jsi mě." řekl a objal mě. 

,,To je tvůj přítel?" zeptal se Jimin váhavě. My s Minhoem jsme chytli záchvat smíchu. ,,Ne s ním bych nechodil. Je moc starý." řekl jsem mezi dalším výbuchem smíchu. ,,Heej! Co tím chceš říct je mi teprve třicet." zamračil se Minho. ,,No právě. Už třicet. To už je střední věk Minho." smál jsem se dál. ,,Hej Taeminovi je dvacet devět a neříkáš mu že je starý." řekl Minho a podíval se do auta, kde jsem viděl Taemina, ale úplně vyčerpaného. ,,Taeminovi je pořád dvacet, ale proč není doma a nespí?" zeptal jsem se. ,,Bál se o tebe." odpověděl Minho. ,,Promiň neměl jsem vás dneska rušit." řekl jsem už trochu smutněji. 

Bylo mi líto, že mě museli řešit i když slavili jejich výročí. Měli být celou dobu spolu. 

,,Jungkookie, za nic se neomlouvej. Tvé zranění je důležitější než naše výročí." řekl a pohladil mě po tváři. Stekla mi po ní slza. Bylo mi to vážně hodně líto. ,,Kookie, neplakej. Víš, že tě neumím utěšit." povzdech si Minho. 

Najednou mě Jimin objal. Minho vypadal trochu překvapeně, ale nic nenamítal. 

,,Jsem Yoongi. Toto je Hoseok a toto Jimin." řekl Yoongi a podal si s Minhoem ruku. ,,Aha. Jungkookovi přátelé. Jsem Minho." odpověděl mu.

,,Kookie, pojedeme?" zeptal se Minho a já Jimina víc stiskl v objetí. Kývl jsem hlavou a od Jimina se odtáhl. ,,Kookie, uvidíme se ještě, že jo?" zeptal se Jimin. ,,Určitě. Mám pořád stejné číslo tak mi můžeš zavolat." usmál jsem se na něj a už si s Minhoovou pomocí stoupal. ,,Mám vás rád kluci. Zatím ahoj. řekl jsem těsně před tím než si mě Minho vzal do náruče. ,,Aaaaa Minho! ty kreténe! Chtěl jsem jenom aby jsi mě podržel!" vykřikl jsem a všichni se začali smát. ,,Ale ticho buď." řekl a posadil mě dozadu ke skoro spícímu Taeminovi. Zamával jsem klukůma už jsme vyjeli. 

,,Jsi v pořádku Kookie?" zeptal se Minie a pak si zívl. ,,Ano jsem. Promiň, že jsem vám zničil večer." omluvil jsem se i jemu. ,,Neomlouvej se. Ty jsi důležitější." řekl a položil si hlavu do mého klína. Začal jsem ho hladit ve vlasech, ale po chvíli jsem usnul i já.

___

Zabijte mě.