𝙒𝙚 𝙢𝙚𝙩 𝙖𝙜𝙖𝙞𝙣

Část 24.

Tentokrát jsem neusnul v autě, tak jak všichni doufali. Jen jsem seděl obkročmo na Taehyungovi a tiskl se mu k hrudi. Nemělo cenu se zmítat, on by mě nepustil. 

,,Jungkookie, jsme doma." slyšel jsem Taeho jak na mě mluví a přitom mě jemně hladil po tváři. 

Nic jsem na to neřekl. Prostě se zvedl a rovnou zamířil skrz dům k zadním dveřím, kde stálo připravené moje auto. Byl jsem připravený odjet za ní i kdybych tam měl umřít, jenže Tae to tušil.

Už jsem skoro nasedal do auta když v tom mě chytil za zápěstí.

,,Tae já musím. Musím se aspoň pokusit ji zachránit." řekl jsem zoufale. ,,Já vím, ale neudělám stejnou chybu dvakrát. Už tě nenechám odjet." řekl on a stisk na mé ruce nepovolil. ,,Tae já-" chtěl jsem protestovat, ale byl jsem přerušen. ,,Klukům jsem řekl, že si s tebou o tom sám promluvím, a až pak půjdeme řešit co bude dál, takže je aspoň chvíli udržíme dál od nebezpečí. Jo a řídím já." dořekl a vyhnal mě z místa řidiče. Neměli jsme čas, a tak jsem nic nenamítal zatím.

Nemůžu říct, že mě jeho přítomnost neuklidnila, ale na druhou stranu jsem se o něj neskutečně moc bál. Právě ho jdu v podstatě představit partě mafiánů...

Už jsem zmiňoval, že nesnáším svého 'otce'?

Dlouho jsem přemýšlel nad tím co teď bude, ale z toho mě vytrhl Tae, který svou ruku přemístil na mé stehno a jemně mě hladil. To přemístilo moji pozornost na něj. Dlouze jsem se na něj díval a konečně jsem si byl jistý.

,,Můžeš zastavit?" zeptal jsem se a on se na mě překvapeně podíval, ale opravdu zastavil.

Otevřel jsem dveře a následně vystoupil. Šel jsem k místu řidiče, a tak Tae vystoupil taky. 

,,Jungkookie, co se děje?" zeptal se zmateně. ,,Bojím se." vzlykl jsem a objal ho. Přesně tohle jsem potřeboval. Bál jsem se, že bych ho mohl možná už navždy ztratit, takže jsem tohle objetí považoval za nutné.

,,Chápu, že máš strach. Nemusíme tam jezdit. Udělal jsi pro jejich rodinu víc než dost, to oni jsou ti dlužníci. Nikdo by ti to za zlé nedával." Snažil se mě uklidnit, ale to nevěděl jak moc je vedle. 

,,Bojím se o tebe." vzlykl jsem znovu po chvíli. ,,Odpusť mi, ale nechci aby se tobě něco stalo." pokračoval jsem a nenápadně mu vzal klíče od auta z kapsy. 

,,Moc tě miluju a tohle prostě nemůžu riskovat. Promiň." řekl jsem a políbil ho. 

Nebyl to ale dlouhý polibek, jelikož jsem rychle sedl do auta a zamknul se. Rychle jsem nastartoval a ujel mu. Nechtěl jsem ho tak takhle nechat, ale je to pro jeho bezpečí. 

Sám jsem pak dojel na místo určení a přede mnou stál ten hajzl i s malou Tzuyu. 

,,Tak jo mladej, teď mi řekneš kde je její otec." oslovil mě. ,,Já nevím kde je." řekl jsem vyděšeně. Najednou jsem se cítil strašně nejistý a docela by se mi hodila Taeho přítomnost, ale ten se tady nedostane tak rychle.  

,,Jestli mi budeš lhát, nedopadne to dobře." vrčel a zakýval zbraní vedle plačící Tzu. ,,N-ne! Já říkám pravdu! Nemám ani tušení kde je, neozval se od té doby co jsi mi zabil sestru!" křičel jsem zlomeně. ,,Dobře, takže ji můžu stejně zabít. Na nic mi už není stejně jako ty." pokrčil rameny a zraň u její hlavy nabil. 

Propadal jsem čím dál větší zoufalosti. Nevěděl jsem co dělat abych ji mohl zachránit. Nešlo nic dělat. 

,,N-nech ji žít prosím. Zabij m-mě a nech ji tady. Mí přátelé ji t-tady najdou." vzlykal jsem a snažil se co nejvíc uklidnit. 

Bude to dobré. Tzu bude v pořádku a ostatní se z toho dostanou. Nejsem nikdo důležitý pro svět. Bude v pořádku když umřu pro její záchranu. Aspoň nebudu tak zbytečný.

,,To ti tolik záleží na jejím životě?" zasmál se. ,,Ano. Tak prosím." řekl jsem už docela klidný. Teda klidný jsem nebyl, ale slzy už mi ani netekly. 

,,Hmm jak chceš stejně mi je k hovnu, takto naseru Paula aspoň o trochu víc." pokrčil rameny a už na mě mířil. 

,,Opovaž se pohnout." uslyšel jsem za sebou, a když jsem se podíval za sebe viděl jsem Paula, který za límec držel Tzu otce.

,,Tady máš toho kreténa a dej mi za to i vnučku i syna. Hned!" řekl pevným hlasem a v tomto momentu jsem se chtěl rozbrečet štěstím, že tu je, ale nevydrželo mi to nadlouho...

,,Ne" 

A na to se ozval výstřel a já věděl, že je zle. Rychle jsem zavřel oči a čekal ránu co pravděpodobně ukončí můj život, ale nepřišla. Místo toho jsem slyšel bolestný výkřik.

,,Tae!" vykřikl jsem a sehnul se k němu. ,,Proč jsem ti asi kurva ujel?! Protože jsem nechtěl aby se ti něco s-stalo." křičel jsem, ale tu druhou větu už jsem brečel a přitáhl si ho k sobě. ,,Nemohl jsem dopustit, že by se něco stalo tobě." řekl tiše a chytil se za zraněnou ruku. Naštěstí to byla jenom ruka. 

Podíval jsem se co se děje kolem a zjistil jsem, že Paul už dávno vyhrál tu jejich bitku a má Tzu v náručí. Ten druhý leží na zemi. Taky jsem slyšel v dálce policejní sirény. 

,,Jugkooku, teď se musíš rozhodnout." začal Paul a podíval se na mě. ,,Buď tady zůstaneš nebo půjdeš se mnou a už mu nebude hrozit, že mu někdo kvůli tobě ublíží." mluvil dál a přitom se podíval na Taeho v mém náručí. Ten asi moc nevnímal, protože měl obličej skroucený do bolestné grimasy. 

,,Promiň Taehyungie," začal jsem znovu brečet a pohladil ho jemně po tváři. ,,musím tě tady nechat, protože ti neustále moje přítomnost ubližuje." vzlykl jsem. 

Byl jsem připravený jít s Paulem a nechat ho tady, ale zastavila mě jeho ruka kolem mého zápěstí. 

,,Kookie, prosím zůstaň. Buď tady se mnou prosím tě. To, že nejsem s tebou mě molí víc než momentálně moje ruka. Je to bolest co se nedá vyléčit. Nenechávej mě znovu samotného." už i on vzlykal. Ve mě se ale sváděl vnitřní boj. 

,,Jungkooku, jestli půjdeš se mnou musíš jít hned." vykřikl Paul. Otočil jsem se na Taeho, a když jsem viděl jeho výraz nemohl jsem jinak než zůstat. Přitiskl jsem se k němu a máčel mu tričko slzami. Paul to pochopil a hned se rozeběhl pryč. 

Až do doby kdy přijela policie a s ní ostatní kluci jsem se nezmohl na nic jiného než pevně svírat Taeho v objetí. 

Už nikdy ho nepustím.

___

Jo já žiju... A už nás čeká jenom epilog 👀