„Kde kurva jsi?!“ zakřičela Emily. Jsem si jistý, že je určitě červená jako rajče. Je opravdu hoodně naštvaná. Řekl bych přímo nasraná. Nechtěl bych teď být člověkem, který je v její blízkosti.
„Už jsem na cestě,“ odpověděl jsem jí.
„Už jsi na cestě? Děláš si ze mě snad prdel?! Už dávno jsi tu měl být. Kurva!“ křikla a pak už jsem slyšel, jak někdo zakřičel bolestí. Pane bože, jestli tam má zrovna nějakou oběť na hru, myslím si, že ta oběť bude trpět nejvíc ze všech. Chvíli Emily nic neříkala. Byl slyšet jen bolestivý křik, pláč a snaha o přivolání pomoci. Po několika nekonečných minutách toho křiku jsem znovu uslyšel její hlas. „Právě teď jsem kvůli tobě amputovala ruku jednomu mladému klukovi. Ránu jsem mu už stihla i ošetřit, takže se neboj, přežije a pokud sem nepřijedeš do patnácti minut, zažije takovou bolest, že si ji neumíš představit. Způsobím mu takovou bolest, jakou ještě nikdo nikdy nezažil. A pak až se sem konečně dostavíš, provedu to samé i s tebou, takže být tebou, pohnula bych si tím tvým krásným zadečkem a okamžitě bych sem přijela. A ještě něco, nesnaž se utéct, protože já si tě najdu,“ řekla a pak ukončila náš hovor.
Nedočkavě jsem klepal prsty do volantu. Chtěl jsem, aby už konečně naskočila zelená a já se mohl rozjet. Už uběhlo pět minut, a abych byl upřímný, chtěl jsem se tam dostat dřív, než uplyne má lhůta. Nechtěl jsem ještě víc nasrat Emily. Najednou se vypařily jako pára nad hrncem dvě členky jejího týmu. To by zřejmě tolik nevadilo, ale co víc hrály spolu s ní hru, takže mi bylo jasné, jak moc Emily štve, že neví, co s nimi je. Koho by to neštvalo, kdyby někdo věděl vaše velké tajemství, které by vás mohlo dostat do vězení, a najednou by se vypařil? Dalším důvodem, proč jsem se tam chtěl dostat co nejdřív, bylo to, že jsem nechtěl, aby ten kluk ještě víc trpěl. Vím, jak se Emily chová, když je nasraná a teď byla snad ještě víc nasraná, než normálně. Teď už byla schopná zabíjet jen kvůli tomu, že jste se na ni podívali.
***
Zastavil jsem před, mě dost známou budovou a celou cestu až do pitevny ukryté ve sklepě jsem běžel, abych to stihl s ještě menší rezervou. Celý udýchaný jsem vrazil do dveří, které se pod mým nátlakem otevřely, a já jsem vletěl do místnosti. Málem jsem ztratil rovnováhu, ale naštěstí se tak nestalo. Podíval jsem se po místnosti. Všude byla krev. Celá místnost se „topila“ v kaluži krvi. A v této rudé kaluži se nalézaly kousky těl. Mohli jste tu vidět oční bulvy, mužské přirození, znetvořené tělo, orgány a další věci. Byl to masakr. Bylo to, jako bych se ocitl v nějakém hororu.
Mé oči vyhledaly Emily. Za chvíli jsem ji našel. Rozhlížela se kolem sebe. Bylo vidět, jak je pyšná na své veledílo. Byla tak pyšná. Přirovnal bych to asi k nějakému umělci, který akorát dokončil své dílo, na kterém si nechal opravdu záležet a strávil nad ním několik hodin. Úplně stejně vypadala ona. Když si konečně všimla, že se na ni dívám, zářivě se na mě usmála. Podívala se na hodiny.
„Máš štěstí. Stihl jsi to,“ řekla a šla ke mně blíž. Přistupovala ke mně pomalými sebevědomými kroky. Políbila mě na rty a pak se trochu odtáhla. „Tak co na mé dílo říkáš?“ zeptala se a ukázala kolem sebe. Znovu jsem si místnost pořádně prohlídl. Na protější stěně byly vidět stříkance od krvi a pod nimi mrtvé tělo nějaké postarší ženy.
„Pěkný,“ řekl jsem ironickým hlasem.
„Jestli se ti to nelíbí, klidně to můžu změnit. Můžeš mé dílo zkrášlit tvou krví, orgány a tvým mrtvým tělem,“ zašeptala mi těsně u ucha a kousla mě do mého ušního lalůčku.
„Ne, to je dobrý,“ řekl jsem a mrkl jsem na ni.
„No proto. Chtěla bych, aby sis líp prohlédl místnost. Máš tady nechané varování.“ Otočila se ke mně zády a odkráčela k pitevnímu stolu, na kterém překvapivě nikdo neležel. Začal jsem si důkladněji prohlížet místnost.
Celou místnost jsem skenoval očima, ale pořád jsem nic nenacházel. Nic, co by vypadalo jako varování, ale pak jsem to uviděl. Varování v podobě člověka. Kluk, který křičel o pomoc, byl Mike. To jeho jsem slyšel v telefonu a teď tady ležel. Mrtvý, s amputovanou rukou a bez svého přirození. Byl na něj strašný pohled. Jeho oči byly vytřeštěné od strachu. Tvář měl zkřivenou od bolesti. Hrůza. Bylo mi ho tak líto. Utěšoval jsem se tou myšlenkou, že už teď bude konečně s Claire. Konečně ji uvidí. Doufám, že se tam nahoře budou mít dobře. Teď se už budu mstít i za něj.
„Už jsem ho našel,“ oznámil jsem jí a otočil jsem se na ni. Měl jsem sto chutí ji právě teď a tady zabít, ale musel jsem se ovládat. Ještě je brzy. Příliš brzy.
„Šikovný. Abys věděl, takhle skončíš, pokud půjdeš proti mně,“ řekla.
„Šel proti tobě?“ zeptal jsem se s předstíraným překvapením v hlase a ve tváři. Kývla.
„Sledoval mě. Přiznal se k tomu, že zabil Steph a Paige. Ten odpornej slizkej bastard. Dokonce zabil i Nialla. Neměla jsem ho nikdy vzít do našeho týmu. Byla to největší chyba mého života.“ Kdyby jen věděla, že to přijmout mě byla ta největší chyba. Líbila se mi představa toho, že o ničem nemá nejmenší tušení. Počkat…
„Řekla jsi právě teď, že zabil i Nialla?“
„Jo. Zavolala jsem Nialla na to, aby mi s ním pomohl. Musím říct, že Mike bojoval statečně o svůj život. Zvládla jsem ho dostat jen kvůli tomu, že zabil Nialla a chtěl mu zastavit krvácení. No a já ho napadla. Pak už to byla hračka. Ve hře jsme zůstali už jen my dva. My proti celému světu,“ řekla a přiblížila se ke mně. Teď už nás od sebe dělil jen kousek. Políbila mě na rty. Chtěl jsem se odtáhnout. Byla mi odporná, ale věděl jsem, že bych pak vzbudil podezření, a proto jsem se překonal a pokračoval v líbání. Asi jsem dobrý herec, když si na mě Emily ještě ničeho nevšimla. Naštěstí už brzy má životní role skončí.
Tak a máme tady novou část. Musím říct, že se mi hrozně špatně psala. Omlouvám se za chybičky... Nějak nemám náladu na rozepisování. Jen vám chci říct, že se už blížíme ke konci. A k další části. Nevím, jestli ji stihnu napsat, takže kdyžtak by byla až ten příští týden. :) mona
