Mrtvola-Robert Downey Jr.
Večer
Otevřel jsem dveře a vešel jsem do jedné odlehlé hospůdky, kde jsem měl mít sraz s detektivem. Mé oči ho hledaly. V hospodě bylo jen pár lidí, z toho všichni byli opilí. V rohu místnosti seděl u stolu jen jeden muž. „To by mohl být on,“ pomyslel jsem si a vydal jsem se k tomu stolu.
„Dobrý večer, pane Tomlinsone,“ pozdravil mě muž a zvedl svou hlavu, kterou měl ještě před několika okamžiky sklopenou.
„Dobrý večer. Máte to pro mě?“ Přikývl. Ze země zvedl kufřík a vytáhl z něho několik složek.
„Zjistil jsem vám o každém z nich co nejvíce informací.“ Přikývl jsem a do jedné z nich jsem se podíval. Tahle složka patřila akorát Eleanor. Bylo tam datum a místo narození, něco o jejích rodičích, o jejím životě, škole, práci, přestupcích…
„Skvělé,“ řekl jsem a šáhl jsem si do kapsy od saka pro obálku s penězi. „Tady máte. Pokud byste měl zájem, měl bych pro vás další práci.“
„Jakou?“ zeptal se se zájmem.
„Chci, abyste je sledoval.“ Na jeho tváři se objevil zlomyslný úsměv.
***
Klepal jsem na dveře od Eleanořiného bytu. Po dvou nekonečných minutách se otevřely dveře a v nich stála El. Přitáhla si svůj šedý svetr blíž k tělu.
„Co tady děláš?“ zeptala se překvapena tím, že mě tady vidí.
„Přišel jsem se podívat, jestli je ti už líp,“ odpověděl jsem jí a usmál jsem se. „Můžu dál?“ Eleanor přikývla. Zpoza zad jsem vytáhl igelitku s ovocem. „Tady máš nějaké vitamíny,“ řekl jsem a igelitku jsem jí podal. Tiše mi poděkovala.
Eleanořin byt je malý, ale cítím se v něm o mnoho lépe než ve svém. Byt rozveselují živé barvy, rostliny a fotografie, které mu dodávají domácí pohodlí.
„Posaď se.“ Poslechl jsem ji a posadil jsem se na světlý gauč. „Dáš si něco?“ zeptala se mě.
„Kávu, prosím,“ odpověděl jsem jí. Přikývla.
„Jakou si dáš?“
„Máš tureckou?“ Přikývla na znak souhlasu. „Tak tu si dám.“ Usmála se a šla dělat do kuchyně kávu.
Po pár minutkách se vrátila s táckem, na kterém byly dvě kávy, cukřenka a sušenky. Poděkoval jsem jí, když mi podávala mou kávu. Vzal jsem si jeden cukr a zamíchal jsem ho se svou kávou.
„El,“ oslovil jsem ji, když jsem si všiml, jak se zamyšleně dívá na vypnutou obrazovku televize. Mírně sebou trhla a otočila se na mě. „Co se stalo?“ Pokroutila hlavou a usmála se.
„Nic se nestalo,“ řekla a vzala si jednu sušenku.
„Ale ano, něco se stalo. Myslíš, že přes ten make-up a nevím, přes co všechno nepoznám, že máš monokl? Kdo ti to udělal?“ zeptal jsem se se zvýšeným hlasem.
„To nic není,“ řekla a odvrátila zrak.
„Někdo ti ublížil a ty mi to nechceš říct.“ Když nic neříkala, pokračoval jsem. „No tak El. Řekni mi to.“
„Byl to Mike,“ zamumlala tiše a povzdechla si. V žilách mi začal proudit hněv. Ten bastard. Další žena v mém životě, které ublížil.
„Proč to udělal?“
„Nech to být, prosím,“ řekla a podívala se na mě s uslzenýma očima. „Prosím,“ zašeptala. Přikývl jsem.
