„El!“ zakřičel jsem znovu. Křičel jsem, i když jsem věděl, že se nezastaví. Když jsem na ni znovu zakřičel, ještě víc přidala na rychlosti. Překvapovalo mě, jak moc rychlá je. V duchu jsem si musel nadávat a mé „dobré“ já fackovalo mé „špatné“ já, které za to převážně může. Já vím, je kravina svádět to na mé „já“, ale… Prostě si jen nechci přiznat, že za všechno můžu já, a že jsem absolutní debil, který musel všechno zkazit.
Chtěla přeběhnout silnici a v tom momentu se to stalo. Kvůli jejímu naštvání nedávala pozor a vstoupila na silnice. Červené auto jelo až příliš rychle, aby stihlo zastavit. Ještě se stihla otočit, a pak… Její tělo naletělo na kapotu auta a pak odletělo několik metrů. Řidič ani nezastavil a okamžitě odjel.
K jejímu tělu se seběhlo několik lidí. Všichni jí začali pomáhat, ale já ne. Já jsem nebyl schopný se pohnout z místa. Nemohl jsem. Mé nohy jakoby se přilepily k zemi. Pořád jsem si to dokola přehrával. Polibek, El, běh, auto, náraz, křik, krev… Chytl jsem se za hlavu a začal jsem křičet. Klekl jsem si na zem. Trhal jsem si vlasy. Bylo mi na zvracení. Dávil jsem se, ale nic ze mě nevycházelo. Věděl jsem, že se to stalo kvůli mně. Tohle všechno. Znovu.
***
„Pane, jste v pořádku?“ zeptal se mě jeden z policistů.
„Žije?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem a zvedl jsem hlavu. Jedna polovina to chtěla vědět a ta druhá byla proti. Znal jsem odpověď. Viděl jsem ten pohled záchranářů.
„Ne. Znal jste ji?“ Do mých očí se nahrnuly čerstvé slzy. Je mrtvá. El je mrtvá!
„A-ano.“
„Zvládl byste nám říct, co se tady stalo?“
„Je mrtvá. Je mrtvá. Je mrtvá,“ opakoval jsem pořád dokola.
„Pojďte. Vezmu vás s sebou na stanici,“ řekl a podal mi ruku, abych se mohl postavit. Odmítl jsem ji a postavil jsem se sám.
„Nejsem nemohoucí,“ křikl jsem na něj. Vím, že za nic nemůže a jen dělá svou práci, ale mě právě umřela další dívka, která pro mě hodně znamenala, a zřejmě jsem ji miloval. Jsem idiot, že jsem jí to neřekl!
***
„Myslíte, že jste už připravený vypovídat?“ zeptala se mě mile jedna mladá hnědovlasá policistka. Připomínala mi El. Vidím ji všude. Mé myšlenky patří jen a jen jí.
Věděl jsem, že nejsem připravený vypovídat, ale co jsem měl dělat? Měl jsem to pořád odkládat? Musím se s tím nějak vypořádat.
„Snad.“
„Pojďte za mnou,“ řekla. Vstal jsem a následoval jsem ji. Vešli jsme do místnosti, kde mě stůl ještě jeden policista, kterého jsem taky viděl na místě nehody.
„Prosím, posaďte se,“ vyzvala mě. Udělal jsem to, co mi řekla a snažil jsem se nějak pohodlně usadit na nepohodlné židli. Všiml jsem si, jak se policista zvedl a odešel pryč. Policistka se na něj mile usmála.
„Řekněte mi, prosím, vše, co si pamatujete.“
„S Eleanor jsem studoval. Oba jsme studovali patologii….“ A tak jsem začal vykládat náš příběh. Nic jsem nevynechával. Věděl jsem, že je jí to k ničemu, ale přesto jsem jí řekl vše.
„A ta Emily je?“
„Emily Taylorová, má profesorka.“
„Máte vztah s vaší profesorkou?“ Záporně jsem pokroutil hlavou.
