Vedl jsem ji chodbou do pekla. Držela se mě jako klíště, když se přisaje na člověka. Bála se, aby neupadla nebo do něčeho nenarazila. Otevřel jsem dveře a oba jsme vstoupili do místnosti, která by byla vaší nejhorší noční můrou, kdybyste věděli, co se v ní odehrává. Nasál jsem okolní vzduch. Šla tu cítit dezinfekce od mého minulého čištění. Všechno vypadalo tak, jak jsem to tady dnes zanechal. Všechno připravené na další oběť. Stoupl jsem si za Steph. Ještě než jsem jí oddělal šátek, který jí zakrýval oči, zahlodalo ve mně svědomí. Přece jen bych ji nemusel zabíjet, ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty předešlé oběti, na tu bolest, na Claire a na Eleanor. Ano, byly tady i ty pěkné chvilky plné smíchu, ale… Přece jen je tu spíš víc těch špatných věcí, nebo ne? Prostě jsem nad tím přestal přemýšlet a sundal jsem jí tu šátku.
Steph si chvíli zvykala na světlo. „Pitevna? Co tady děláme?“ zeptala se a otočila se na mě.
„Chci se rozloučit,“ odpověděl jsem jí. Chápavě přikývla. Zřejmě si myslí, že se chci rozloučit s životem, který jsem tady žil, ale to se mýlí. Mám úplně jiné plány, ve kterých má ona hlavní roli a jsem si jistý, že se jí líbit nebude.
Z pitevního stolu jsem vzal flašku šampaňského. „Dáš si?“ zeptal jsem se jí.
„Jo,“ odpověděla mi a usmála se na mě. Otevřel jsem šampaňské. Umělohmotný špunt odletěl někam do neznáma. Nalil jsem nám šampaňské a pak jsem Steph podal pohárek s alkoholem.
„Děkuju.“
„Není za co.“ Přiťukli jsme si a oba jsme se napili. Vypila celý pohárek. To znamenalo, že teď musím chvíli počkat a pak se Stephanie propadne do hlubokého spánku. Na mé tváři se objevil úšklebek.
***
„Ale, ale. Šípková Růženka se nám začala probouzet,“ řekl jsem a usmál jsem se na ni přátelským úsměvem. Začala sebou škubat.
„Co to má znamenat?“ Strach ovládal celé její tělo. Byl jsem šílenec a ona to věděla.
„Vzpomínáš si na ni?“ zeptal jsem a ukázal jsem jí fotku Claire. Váhavě přikývla. „Byla to moje sestra.“ Zalapala po dechu. Stejně jako Paige. A stejně jako Paige tak i Steph bude čekat stejný osud.
„Omlouvám se,“ řekla se slzami v očích.
„Slzy ti nepomůžou.“ Můj tón hlasu byl bezcitný. Vypl jsem svou lidskost. Tak jako upíři v tom stupidním seriálu. (kecám :D miluju TVD… Mám tady nějakého fanouška toho božského seriálu? :3) Aspoň na chvíli. Na chvíli se ze mě stane bezcitná příšera. Nebo už jsem se ňou stal?
„Chceš mě zabít?“
„Chci pomstu.“
„Takže mě zabiješ. Budeš se mstít nám všem?“ Přikývl jsem.
„Zabiju vás jednoho po druhém, až dokud nebudete všichni mrtví. Chci, abyste pykali za své činy. Za bolest, kterou jste způsobili. Za slzy, které kvůli vám příbuzní a přátelé mrtvých vyplakali. Chci, abyste trpěli.“
„To všechno kvůli Claire?“
„Nejen kvůli ní. Tímhle pomstím všechny.“
„Je ti jasné, že jsi dělal to samé, co my, že ano? V tom případě by sis zasloužil trpět stejně jako my.“ Chvíli mezi námi bylo ticho. Bylo to takové to příjemné ticho. Přemýšlel jsem nad tím, co jí provedu a co mi před chvílí řekla. I když bych chtěl, aby šíleně moc trpěla, nedokážu to. U ní ne. Za tu dobu, co jsem tady, ona mi nejvíc ukázala svou dobrou stránku. Nemůžu jí až tolik ublížit. Až příliš by mě pak hlodalo svědomí. „Tak se na to vrhneme, no ne?“
