„El?“ zašeptal jsem a čekal jsem, jestli se mi dostane odpovědi.
„Tady.“ Uslyšel jsem odezvu na mou otázku.
„Kde?“
„Pojď za mým hlasem,“ odpověděla mi tím jejím upokojujícím tónem hlasu. Šel jsem dál a dál. Brzy jsem vyšel z černo-černé tmy a přede mnou se objevil nádherný výhled na páry, které měli akorát piknik, na děti, které si na zelené trávě hrály a na zvířata, které běhaly kolem. Cítil jsem se obklopen pohodou a láskou, ale stejně jsem se pořád cítil osamělý. Taky jsem věděl proč. Chyběla mi. Potřeboval jsem ji vidět a uvěznit ji ve svém objetí, v kterém se snad cítila bezpečně.
Procházel jsem kolem těch lidí s nadějí, že ji tam někde uvidím. Neviděl jsem ji, ale za to jsem si uvědomil, že všude kolem jsou známé tváře. Jenže co bylo horší… většina z nich byla už mrtvá. A pak jsem ji uviděl. Stála na úplně druhém konci, než jsem stál já. I když to byla taková dálka, viděl jsem, že si mě všimla a usmála se. Úsměv jsem jí opětoval. Byl jsem tak rád, že ji vidím, že jsem v sobě objevil novou sílu, a proto jsem se rozběhl směrem k ní.
Běžel jsem a běžel jsem. Poháněla mě touha mít ji ve svém objetí. Už jsem od ní byl malinký kousek. Malinký kousek mě dělil od mé lásky. Už, už jsem ji držel ve své náruči, ale pak se proměnila na vzduch a já jsem se ocitl na kraji útesu. Ztratil jsem rovnováhu a začal jsem padat a padat.
V mysli se mi začal přehrávat film. Ze začátku jsem to nechápal, ale pak jsem je uviděl. Mého tátu a Claire, která seděla na jeho klíně. Na tváři měla úsměv od ucha k uchu. Na tátově tváři byl jeho upřímný šťastný úsměv, který jsem na něm už dlouho neviděl. Došlo mi, že to mimčo, které drží máma v náručí, jsem já. Před očima se mi začíná promítat film o mém životě.
Během mého pádu, který sice trval jen chvíli, jsem stihl projít si znovu celý můj život. Všechny úspěchy, pády, ztráty, lásky, podpásovky, trapasy a mnoho dalších chvílí, které jsem za svůj středně dlouhý život zažil.
Už jsem začínal cítit, jak mě moře celého pohlcuje. Voda se mi dostala všude, kam mohla. Chtěl jsem vyplavat a nadechnout se čerstvého vzduchu, ale nešlo to. Nemohl jsem.
„Louisi, probuď se,“ řekl známý hlas a jemně mnou zatřásl. Otevřel jsem oči. Okamžitě jsem se posadil a vyhledal jsem lampičku, kterou jsem pak rozsvítil. Očima jsem vyhledal nádhernou dívku s hnědými vlasy. Naše pohledy se střetly. Její výraz naznačoval, že je zmatená.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ustaraně a pohladila mě po rameni. Kývl jsem na souhlas.
„Byla to jen noční můra.“ Eleanor chápavě přikývla.
„Chceš si o tom promluvit?“
„Ne, to je dobré,“ odpověděl jsem jí a usmál jsem se na ni. „Ale něco bys pro mě mohla udělat.“
„Povídej,“ vyzvala mě.
„Můžu tě obejmout?“ zeptal jsem se a udělal jsem na ni psí očička. El se zasmála.
„Samozřejmě, ty můj čumáčku,“ řekla, zasmála se a vtáhla mě do svého objetí. Jen tak jsme tam seděli a objímali jsme se. Kolem nás bylo „ticho“. Bylo slyšet jen naše dýchání a hluk na ulici. Vdechoval jsem její vůni a snažil jsem se ji co nejlíp zapamatovat.
Po několika krásných minutách jsem se musel odtáhnout. Bylo to těžké, ale musel jsem… Teda pokud jsem to chtěl udělat.
„El?“
