Celou přednášku jsem nadával sám sobě, jaký jsem kretén, že jsem včera tolik pil, šel spát tak pozdě… Na jednu stranu jsem rád, že už vím, proč to Liam dělá, ale mohli jsme si to říct kdykoli jindy. „Prosím, ztlum to trošku,“ prosil jsem v duchu Boha. Podíval jsem se na mobil a doufal jsem v to, že už to skončí. Chyba. Uběhlo teprve pět minut od mého posledního dívání se na mobil, no pro mě to byla snad hodina. Dál jsem se díval na našeho vyučujícího.
Konečně. Konec mého utrpení nastal až za dvacet nekonečných minut, které jsem si zkracoval neustálým koukáním se na mobil.
„Pane Tomlinsone,“ zastavil mě hlas Emily před odchodem ze třídy. „Na minutku,“ řekla. Počkal jsem, až všichni odejdou ze třídy a pak jsem za nimi zavřel dveře.
„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se jí.
„Změň laskavě ten tón hlasu, když se mnou mluvíš, nebo si to odskáčeš. Uvědom si, že já nejsem jen tak někdo s kým takhle můžeš mluvit,“ řekla a falešně se na mě usmála.
„Co chceš?“ zeptal jsem se znovu bez změny tónu mého hlasu.
„Okamžitě se omluv, protože jestli to neuděláš, brzo toho olituješ.“
„A co mi tak asi uděláš?“ zeptal jsem se, povytáhl jsem obočí a naklonil jsem hlavu trošku do strany. Emily se začala nebezpečně přibližovat. Zastavila se a těsně u mě. Cítil jsem její dech na tváři.
„Můžeš třeba skončit jako Eleanor,“ zašepkala a kousla mě do ušního lalůčku. „Nebo můžeš skončit na našem stole jako ti ostatní,“ zašepkala mi do druhého ucha a znovu mě kousla. „Je to jisté,“ pomyslel jsem si.
„Vyhrožuješ mi snad?“ zašeptal jsem a přisál jsem své rty na ty její. Věděl jsem, že tohle je jeden z mála způsobů, jak ji můžu umlčet. Emily se ode mě náhle odtlačila a poupravila si sako. Nechápavě jsem se na ni díval.
„Tohle už nikdy nedělej, Troyi!“ Otočil jsem se a tam jsem uviděl Troye, jak za sebou rychle zavírá dveře.
„Hledal jsem Louise,“ řekl a pokrčil rameny. Myslím, že si myslela, že se jí omluví, ale já jsem věděl, že to on neudělá.
„Když už jsi tady. Nepřemýšlíš třeba, že se k nám vrátíš? Nebo jsi ještě pořád zamilovaný do té děvky?“ Viděl jsem, jak Troy zatnul ruce v pěst. Začal se rychlými kroky přibližovat k Emily. Když byl u ní, chytl ji pod krkem.
„Ano, jsem do ní zamilovaný. Nikdy bych se k tomu svinstvu už nevrátil. A nikdy, opakuji, nikdy už o ní neříkej, že je to děvka. Jediný kdo je tady děvka, jsi ty a ty to moc dobře víš. Jen na nás žárlíš, protože tebe nikdy nikdo nemiloval a ani nebude. Zestárneš a zemřeš. Nikdo nepřijde na tvůj pohřeb. Nikomu se po tobě nebude stýskat. Každý si na tebe vzpomene jako na psychicky narušenou ženskou, kterou každý potichu nenáviděl,“ řekl, plivl na ni a pustil ji. Emily se chytla za krk.
„Za tohle zaplatíš,“ řekla skoro neslyšným chraplákem. Troy se otočil a rozešel se směrem ke dveřím. Pak se znovu otočil a podíval se na mě. „Jdeš?“ zeptal se. Přikývl jsem a odešel jsem. Ani jedenkrát jsem se nepodíval na Emily. Má co si zaslouží.
„Nelituješ toho?“ zeptal jsem se ho. Konečně zastavil a podíval se ne mě.
„Lituju. A jak.“
„Máš strach?“ Přikývl a zadíval se do země.
„Bojím se, že mi vezme Miu. To bych nepřežil a ona to ví.“ Chápavě jsem přikývl.
„Proč jsi mě vůbec hledal?“ zeptal jsem se. Zesmutněl. Začínal jsem tušit, co chce říct.
„Je mi to líto,“ řekl a smutně se na mě podíval.
