Tentokrát jsem byl klidným řidičem. Jediného čeho jsem se mohl dneska bát, byli policajti, kteří by mě mohli zastavit. Pokud by mě zastavili a chtěli by mi prohledat auta, nezbývalo by mi nic jiného než je prostě zabít. A proto pro jejich dobro doufám, že mě nikdo nezastaví a všechno půjde jako po másle.
Teď jsem byl rád, že Troy bydlí v klidné ulici, ve které bydlí rodiny s dětmi. A tímhle jsem se teď utěšoval. Utěšoval jsem se tím, že zrovna nikoho nenapadne jít v tomto čase ven, nebo že se nebude žádný puberťák vracet domů z nějaké párty. Nesl jsem zabalené tělo bez hlavy a ještě několika dalších částí. Naštěstí nechal Troy odemčené dveře a já jsem mohl vejít dovnitř. Položil jsem ji na gauč a pak jsem se vrátil, abych mohl zavřít dveře.
„Louisi?“ ozvalo se za mnou.
„Čau brácho. Jak ti je?“ zeptal jsem se a zamkl jsem klíčkem, který jsem našel položený na botníku.
„Zabil jsem sousedova psa,“ oznámil a šel do kuchyně. Šel jsem za ním.
„Proč?“ zajímal jsem se.
„Seděl jsem na schodech a on pořád štěkal a štěkal.“
„Chudák zvíře,“ řekl jsem, protože jsem miloval psy.
„Chudák Mia, El a Claire. Jo a ještě jsem zapomněl na x dalších lidí, které jsme díky hře zabili,“ řekl a napil se z flašky s vodkou.
„Dáš si?“ zeptal se mě, když viděl, jak se na něj dívám.
„Ne, díky,“ odmítl jsem. Nechci teď raději pít. Potřebuji čistou mysl, abych mohl vymyslet dokonalý plán. Teď nesmím nic pokazit.
„Uklidil si aspoň tělo toho psa?“
„Jo,“ odpověděl mi. „Kam jsi vůbec zmizel?“ zeptal se a sedl si ke stolu.
„Jel jsem najít Emily.“ Střelil po mě pohledem.
„A?“
„Našel jsem ji v pitevně.“
„Doufám, že jsi tu děvku zabil.“
„Ne, ale něco jsem ti přivezl. Spíš někoho.“ Jeho výraz mluvil za vše. Byl zmatený. Muselo ho napadat několik možností. Mohl jsem mu přivést nevinného člověka na zabití, nebo Emily, někoho z programu…
„V obýváku. Ten pohled se ti asi líbit nebude, ale…“ Neposlouchal mě. Vyletěl ze židle jako namydlený blesk a letěl do obýváku. Šel jsem za ním. Padl na kolena, když odkryl deku.
„Co ti to provedli?“ zašeptal. Popadl její mrtvou ruku a propletl si s ní prsty. Vzal jsem ze skříně i ostatní její části a přinesl jsem je do obýváku.
„Nechám tě. Kdyby něco, zavolej,“ řekl jsem a odešel jsem. Když jsem odcházel, slyšel jsem, jak řekl tiše „děkuju“.
***
„Vypadáš, jakoby si týden nespal,“ řekl Liam, když mě uviděl.
„Taky se tak cítím.“
„Dáte si něco?“ zeptala se servírka.
„Čaj,“ odpověděl Liam.
„Dám si kolu, smažený sýr a hranolky.“ Mladá servírka si zapsala naši objednávku, usmála se na nás a pak odešla.
„Vidím, že máš hlad.“
„To teda mám. Od desíti jsem nic nejedl.“
„Pitvali jste dneska?“ zeptal se. Přikývl jsem. „Počítám s tím, že je něco nového, když ses chtěl sejít.“
